1.Kapitola

4. září 2010 v 18:24 | Jeanne |  Pod maskou
Je to neuveriteľné, ale rozhodla som sa začať so zverejňovaním Pod maskou, aj keď mám len tri kapitoly :(. No snáď sa rýchlo rozbehnem a Vám nebude prekážať občas počkať :))
Chcela som k tomu aj nejaký obrázok, ale môj mobil je v oprave a ja mám proste rada svoje fotky, takže možno neskôr.
Prajem príjemné čítanie a dúfam, že sa Vám to zapáči :)
Jeanne :))


1. Kapitola 
Jen jsem se tak šourala lesem, odkopávala zpod nohou drobné kamínky a prsty lehce přecházela přes kůru stromů. Čas od času se ozval šelest, jak jsem došlápla na suché listí, ale jinak se lesním královstvím rozlévalo hrobové ticho. Alespoň pro jednou tady byl klid.
Málem jsem se skácela k zemi, když jsem pro nedostatek světla zakopla o vyčnívající kořen. Chvíli jsem trapně balancovala na jedné noze, než se mi podařilo nabýt ztracenou rovnováhu. Ušklíbla jsem se nad svojí ohromnou šikovností a šla dál.
No jo. Zakopla jsem ještě alespoň třikrát, než se mi zdařilo vyklopýtat na krajíček lesa. Byla už pořádná tma. Skoro jako v pytli. Dalo by se říct, že bychom ji mohli vyvážet do zahraničí. To by byly prachy, viď že jo.
Zamyšleně jsem zdvihla hlavu. Proč musí světla právě z našeho domu tu krásu ničit? Podkroví a taky celé poschodí byly tmavé, ale u přízemí to žilo. Světla valící se z oken bily do očí, jako by tam snad měli puknout zářivky, klasická hudba se tlumeně šířila až ke mně. A já si s povzdechem vzpomněla na dnešní ráno, jak mi Connie připomínala večírek s přáteli. Kruci! Já zapomněla.
Koukla jsem se na zápěstní hodinky. Půl deváté. Co nejtišeji jsem se rozběhla k domu. Snad nepřijdou žádní opozdilci. Nezastavovala jsem se, abych se koukla co se uvnitř děje. Dál jsem spěchala k tmavému rohu se záhonem tahavých růží. Obratně jsem si stoupla na železný rám, který rostlinu držel, a začala šplhat nahoru. Bylo to celkem lehké, protože jsem kromě pevného - i když jenom provizorního - žebříku měla taky hodně dobrou praxi.
Vyšplhala jsem, jak nejvýš to jen šlo a pak se chytla okapu. Když jsem po něm lezla poprvé, opravdu jsem se bála, že mně neudrží. Ale už nějakou dobu vím, že si na jeho upevnění dali záležet.
Přešplhala jsem až na zešikměnou střechu a opatrně přehopkala k vikýři. Jedno z oken bylo pootevřené a já to věděla. Dělala jsem to tak vždycky. Vždyť, co kdyby…
Zatlačila jsem na rám okna, otevřelo se víc a já skočila dovnitř. S tichým žuchnutím jsem přistála na špičkách a musela zamávat rukama, abych opět neztratila rovnováhu a nepřevážila se na hubu.
Úlevně jsem si vydechla, když jsem dopadla na paty a unaveně se svalila do měkoučkého pytle na sezení. No jo, ta lezecká výprava mně celkem unavila.
Znuděně jsem tam seděla a pozorovala bodová světla na stropě. Čekala mě dlouhá a hlavně nudná noc. Nechtělo se mi spát, a pokud jsem chtěla budit dojem, že tady nejsem, televize a počítač padli. Ještě by se dalo číst, ale v této tmě jsem byla opravdu překvapená, že vidím obrysy na druhé straně mého pokoje. A vzhledem k tomu, že sem měla celé podkroví pro sebe a sem nahoru vedly jenom schody - tudíž sem neměla žádné dveře - se svítit nedalo.
Pomrvila jsem se, abych si vytvarovala lepší místečko na ležení, no po malé chvíli jsem to vzdala. Je pravda, že se ten výkřik moderního zařizování dá vytvarovat do jakéhokoli tvaru křesílka, ale postel z toho nebudete mít nikdy.
Radši jsem se vyštrachala na nohy a opět potichu jako myška přeběhla místnost a plácla sebou na postel.
To už je lepší, říkala jsem si v duchu a z kapsy vytáhla telefon. Probírala jsem se telefonním seznamem, hledala jména lidí, která jsem si nepamatovala, nebo ty, s kterýma jsem se nebavila. Chtěla jsem se zabavit mazáním kontaktů, jenomže pak jsem si uvědomila, že není co mazat. Můj ubohý seznam čísel obsahoval jenom členy mé rodiny, servisní čísla a taky čísla do rychlé obsluhy. Bylo to ubohé, ale já bůhví jaký společenský život neměla. A ve škole sem stejně byla jenom Ta, co se vždycky tahá s těmi podivíny. Jo… moje rodina byla divná, ale to jediné dokázali ostatní vydedukovat.
Ozvalo se tiché klapání vysokých bot o schody, no v tomhle tichu to trhalo ušní bubínky a já se lekla. Překulila jsem se na posteli a málem se skácela na zem.
"Jé, promiň. Já tě nechtěla vyplašit." Connie se na mně omluvně usmála. Byla to krásná žena. Blonďaté, téměř zlatavé vlasy sahající po pas měla při dnešní příležitosti vyrovnané a stáhnuté do elegantního ohonu, oči blankytné modři slibovaly i ty nejtajnější sny, bledá pleť krásně kontrastovala s černými šaty a dokonale vyřezávané rty vytvářeli vždy úžasný úsměv.
"V pohodě." Já mávla rukou a rychle se postavila.
"Tys opět lezla přes okap?"
Přísně se na mně podívala. "Víš, že můžeš upadnout."
Kajícně jsem svěsila hlavu a ospravedlnila se. "Já zapomněla na ten večírek. Promiň." Odvážila jsem se k ní zvednout tvář. "Kdybych si vzpomněla dřív, jela bych třeba k Trix." Zamumlala jsem do ticha.
Její výraz se změnil jakoby mávnutím kouzelné hůlky. "Ale zlatíčko. Vždyť ty nám tu nevadíš. Klidně ses mohla taky přidat." S laskavým úsměvem a otevřenou náručí ke mně přistoupila a jemně mě objala. "A nemuselas, sem šplhat."
Velice jemně jsem se vymanila z jejího objetí a posadila se na postel. "Vždyť víš, jaký má na to Darrel názor."
Jenom mávla drobnou ručkou v černé saténové rukavičce. "Ale no tak. Je jenom přespříliš opatrný."
"Snaží se mně chránit. Chápu to." Řekla jsem tiše. "A obejdu se i bez nařasených sukní a utáhlých korzetů."
"Není to až tak strašné." Namítla, no já se zasmála. "Pro tebe ne. Jenomže já musím taky dýchat."
Taky se zasmála a uznale pokývla hlavou. Ale pak náš tichý smích přerušil omnoho vyšší a zvonivější. Sborový smích zezdola.
Connie ke mně natočila hlavu, jedno dokonalé obočí pozvednuté nahoru.
"Jdi se bavit." Popohnala jsem ji. "Dole je zřejmě čím."
Omluvně na mě koukla. "Kdyby sis to rozmyslela, klidně se přidej."
"Díky, ale asi ne." Vykouzlila jsem drobný úsměv a mávla. Connie odešla téměř tak tiše jak přišla a ke mně se z přízemí donesla další vlna smíchu. Tiše jsem si povzdechla, z šuplíku na nočním stolku vytáhla iPod a do sluchátek pustila tiché skladby mích oblíbených interpretů. A ať, jsem si jakkoli namlouvala, že je ten strop zajímavý, už po pár minutách jsem usnula.

Nepohodlně jsem se přetočila a otevřela oči. Vůbec jsem nebyla vyspaná. Právě naopak. Bylo to ještě horší než předtím. Měla jsem chuť opět zavřít oči a nechat se unášet přyč z tohohle pokoje, domu, světa.
Jenomže já se musela pořád překulovat. Neuměla jsem si najít tu správnou polohu ke spaní. Probůh, co to je? Vždyť tady se opravdu nedá ležet.
Těžce jsem otevřela oči a zahlídla budík na nočním stolku. Neónově modrá čísla mi hlásala, že jsem spala sotva hodinu. No jo. Zezdola bylo pořád slyšet bavící se lidi.
Už snad po sté jsem se zamrvila a velice tiše zaklela. Jenomže pak mi konečně došlo kde je čokl zakopaný. Ležíc jsem ze sebe stáhla džíny, svlékla si koženou bundu a jenom v spodním prádle a triku se opět uložila.
Jo, bylo to lepší. Takový domácí pohodlíčko. Tedy, až na ten řev z večírku, ale ten se dal taky přejít.
Do uší jsem si vrátila sluchátka, která mi mezitím vypadla, přepnula na automatický výběr a přidala pár čísel na hlasitosti.
S mírným duněním v uších, jsem se převalila na bok, pořádně se zachumlala do přikrývek a objala polštář, na kterém hověla má hlava.
Teď to bylo opravdu pohodlí. Jenom já, postel a iPod.

Myslela jsem si, že se mi to jenom zdá, ale na mně opravdu někdo civěl. A ne a ne přestat. No jo, a takhle skončí mé snění o spánku.
Dopřáli mi pár hodin, ale koho zajímá, že mně jenom to nestačí?
"Proč na mě pořád civíš?" zeptala jsem se, mračíc se na všechno okolo.
Slyšela jsem smích anděla. Tak lehký jakoby se rozezněl sbor krystalových zvonkoher. Ten krásný zvuk mě přinutil otevřít oči.
William na mně koukal. Bradu položenou na okraji mé postele. S rozcuchanýma vlasy a zlatem v očích byl opravdu roztomilý. Takový malý štěňátko, o hlavu vyšší než já a se sílou, kterou by mi mohl přelámat všechny kosti v těle. Pořád mněl na sobě černý oblek s bílou košilí a slušivou vázankou.
A k mému překvapení byla ještě pořád tma. Ježíši Kriste, kolik jsem vůbec spala? Dvě hodiny nebo co?
"Kriste Pane, kolik je hodin?" zavrčela jsem vztekle.
"Něco kolem půlnoci." zakřenil se. Zřejmě mu nevadilo, že mně vzbudil.
"Nemůžeš se jít bavit a nechat mně spát?"
"Vzbudila ses sama." Řekl obranně.
"Protože si na mě zíral!"
"Promiň." Omluvil se potichu.
Párkrát jsem pěstí vrazila do polštáře, aby nabyl tvar, jaký jsem chtěla a opět se do něj pohodlně položila.
"Nech mně spát." Zaprosila jsem a přivřela oči.
"Dobrou noc." Zašeptal a já na čele ucítila krátký polibek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady December Lady December | Web | 5. září 2010 v 21:02 | Reagovat

To je opravdu hezky napsané. Asi si to tady prošmejdím trochu víc.
Teď jsi mě docela zamindrákovala, já začala zveřejňovat(Charlotte) i když jsem měla jen prolog.:D No už mám rozepsanou třetí kapitolu tak to snad se mnou nebude zase tak zlé..:)

2 Andy Andy | Web | 7. září 2010 v 20:32 | Reagovat

úžasné! :) tak toto sa mi fakt páči, dievča :D vyzerá to úplne super :) len pokračuj a odhaľ tajomstvá! ;)

3 Cärria Cärria | Web | 8. září 2010 v 14:53 | Reagovat

Vypadá to vážně dobře.. :) Těším se na pokračování.. :)

4 Lostt Lostt | Web | 23. září 2010 v 18:49 | Reagovat

Mas to tu fakt pekne, hlavne sa mi paci ako je riesene menu :D A inak hej, spriatelim ;)

5 ClaudiaCharlotte Ell ClaudiaCharlotte Ell | Web | 26. září 2010 v 12:24 | Reagovat

No páni! To je krásne, nádherné, úžasné! Veľmi sa mi to páči, žena... prosím, aby si čo najrýchlejšie pridala ďalšiu kapitolu. Teším sa na vysvetlenia, tej rodiny a toho Williama, pretože... priznávam sa, zatiaľ netuším o koho ide =D...

6 Nellie Nellie | Web | 27. září 2010 v 19:55 | Reagovat

Fakticky obdivujem tvoju schopnosť písať tak dobre po česky. Je to senzačné. :)
Plus, sa mi to strašne dobre čítalo a silno páčilo. A rozhodne chcem čo najrýchlejšie ďalšiu! (:

7 Shadowofhope Shadowofhope | Web | 14. září 2011 v 20:24 | Reagovat

som rada že sa nehneváš a poviedka zatiaľ super :D som zvedavá dalej. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama