2. Kapitola

5. listopadu 2010 v 21:26 | Jeanne |  Pod maskou
Nová kapitola. Bola tam menšia pauza, aj keď som ju už mala predpísanú, ale priznávam, stále som na ňu zabúdala. :( Prepáčte.
Veľmi veľké poďakovanie patrí Chucky, ktorá bola taká zlatá a opravila moje nedostatky. Ďakujééém :)
Jeanne



2. Kapitola
                Zaplácla jsem budík na nočním stolku a nespokojeně se překulila na druhou stranu. Opravdu se mi nechtělo vstávat. Strčila jsem hlavu pod polštář a užívala si pár posledních sekund ticha. A pak to přišlo.
                Zmateně jsem vykoukla zpod polštáře, odfoukla pramen vlasů z očí a napjatě poslouchala. Jenomže ono se vůbec nic nedělo. A to bylo fakt divný.
                Shodila jsem ze sebe přikrývku a vstala z postele. Ještě pořád jsem na sobě neměla nic než tričko a spodní prádlo. Odněkud se mi podařilo vyhrabat saténový župan. Přehodila jsem si ho přes sebe, rukou prohrábla vlasy a potichu začala scházet schodiště. Kovové stupínky mě chladily na bosých nohou, ale přišlo mi to příjemné a tak jsem dál cupitala dolů. Na dlouhé světlé chodbě jsem na chvíli zastavila a do útrob domu chraptivě zvolala: "Lidi?"
                Nikdo se neozýval. Jen jsem pokrčila rameny. No co, třeba někam šli. Otočila jsem se, že si půjdu ještě lehnout, ale ať jsem se jakkoli snažila, pořád se mi nepovedlo usnout.
                "Krucipísek!" Mrmlala jsem si pod nosem nadávky a opět si to sešlapala dolů, teď už úplně do přízemí. Málem mi upadla huba, když jsem to všechno viděla. Jó, a prý malí děti nadělají nejvíce škod. Hala u přízemí vypadala jako po druhý světový. "Těbůh!"
                Sáhla jsem na zem po nějakém plakátě, zmuchlala ho a hodila na předem vybrané místo. Pomalými kroky jsem se loudala po celém salónku, sbírala z podlahy nepořádek a všechno házela na tu samou kopu. V klidu jsem to tam dávala do předchozího stavu, uklízela spoušť po bandě upírů a broukala si písničku.
                Vypadalo to líp. Smetí jsem vynesla, nábytek srovnala. Nenamáhala jsem se mytím podlahy a radši jsem se odploužila do kuchyně. Z lednice jsem vytáhla krabici mléka, oloupala banán z košíku a všechno to smíchala v mixéru. Naplnila jsem sklenici a s balíčkem sušenek se vyhoupla na barovou židličku.
                Upíjela jsem z banánového koktejlu, zírala ven oknem a zamyšleně okusovala směs ovesných vloček a sušeného ovoce pro diabetiky. Byl to docela blaf. Ale na lehkou snídani stačil.
                Začalo pršet. Netrvalo to dlouho a déšť zacákal téměř celou plochu okna. Pozorovala jsem roztříštěné kapky vody, originální tvar každé z nich a asymetrické rozmístění na sklené tabuli. Moc jsem nevnímala zvuky kolem sebe, takže jsem přeslechla klapnutí dveří.
                "Ty jsi uklízela?" ptal se hlas ode dveří, ale já nadále civěla na okno. Pomalu jsem žvýkala sousto a promluvila, až když mi hrdlem sjelo do trávicího traktu. "Tak trochu." Pokrčila jsem rameny a natáhla se po dalším kousku. Zvedajíc se, jsem ho do sebe hodila, vypila poslední doušek a sklenici vložila do myčky. Už prázdnou krabici od mléka jsem pustila do téměř prázdného odpadkového koše a s úsměvem se stočila na Connie.
                Zlobně na mě koukala, v očích nesouhlas. "Šli jsme jenom vyprovodit přátele a po cestě zpět zaskočili na lov." Urychleně vysvětlovala, jakoby se snad bála, že si budu myslet bůhví jaký blbosti o jejich nepořádnosti.
Zase jsem udělala to zmatené gesto - pokrčila jsem rameny. "Mně to nevadilo. A stejně je tam ještě dost práce."
"Jo, já vím. A nechci tě vidět v domě, dokud to nebude hotové."
"Tak jo." Zakoulela jsem očima a vydala se na odchod, nevěřícně točíc hlavou, jak rychle se ujala vlády nad domem.
Už jsem se zase vlekla do schodů, když kolem mě přefrčel rozesmátý Zach s Mayou v patách. "Dobré ráno!" Zabručela jsem nevrle, ale dost tiše, aby se mohli tvářit, že mě přeslechli.
Rozladěně jsem uklízela oblečení, které jsem na sobě měla včera a napravovala postel. Nevyspala jsem se nejlíp, Connie mě hned po ránu zbuzerovala a ty dva se snad nemohli dočkat vzájemné blízkosti, že mě tak velkoryse přehlídli. A to se mám ještě k tomu někam na pořádně dlouho zašít.
Pořád jsem si nepřestala mrmlat tiché nadávky, i když jsem zalezla do sprchy a dopřávala si soukromou chvilku s neodolatelným jogurtovým mýdlem a ořechovým šamponem. Můj ráj na zemi.
Zabalená jenom v osušce, s mokrou hlavou a pořád bosá jsem přehrabala skříň. Džíny jsem sice našla, ale má oblíbená mikina pořád chyběla. "Ksakru! Mayo!" Zaklela jsem a zlobně praštila do skříňkových dveří.
Fakt nesnáším, když si bere mé věci. V tichosti jsem zuřila a hrábla po něčem jiném, co bych na sebe hodila. Musela jsem se spokojit s trikem animované postavičky a barevnou bundou. I když se mi opravdu nechtělo, přinutila jsem se vyfoukat si vlasy a seběhla dolů.
"Co tady ještě děláš?" Obořila se na mně Connie.
Jenom jsem zvedla ruce v obranném gestu a ustoupila. "A kam asi tak mám jít?"
Zarazila se s hadrem v ruce a zamyšleně zírala do stropu. "Nevím.
Darrel s Willem zůstali venku. Třeba bys pro ně mohla zaskočit?" Znělo to jako konstatování, no na konci věty to zvrtla na otázku a tak mi ještě pořád nechávala možnost výběru.
Párkrát jsem pokývala hlavou, ale nakonec z toho vyšlo nějaké to nepřesvědčivé přikývnutí. Moc se mi nechtělo řídit a ta Darrelova automatika mě celkem poctivě doháněla k šílenství. S tichým povzdechem jsem nastavila ruku. Za pár sekund mi do ní vlítly klíčky a já se opět šouravým krokem vydala ven.
Seběhnout schody, otevřít garáž, vyndat černého mustanga. Když jsem sešlápla plynový pedál, nikam jsem se nehnala a popaměti vytáčela číslo Williamova mobilu. První vytáčecí tón nestihl dozvonit a z reproduktoru se ozvalo tiché: "Jo?"
"Hojky! Kde jste?"
"Asi tak čtyřicet mil na sever."
"Tak jo." Přikývla jsem sama pro sebe a zrušila hovor. Chtěla jsem sáhnout na řadící páku, ale jako vždycky v tomhle autě jsem se při tom pohybu zarazila. Volant jsem držela oběma rukama a cítila se jako naprostý debil. Lezlo mi to na nervy, jednu ruku jsem spustila do klína a netrpělivě žmolila cíp bundy. Vyjela jsem na vedlejší cestu táhnoucí na sever a víc sešlápla plynový pedál. Usoudila jsem, že čím dřív tam dojedu, tím dřív si budu moc sednout na zadní sedadlo.
Nakonec jsem to přejela celkem rychle, zastavila na odlehlé odbočce u lesa a spustila autorádio. Sáhla jsem na knoflík hlasitosti a točila doprava. Hudba duněla okolím a já čekala se stáhnutým oknem uvnitř.
Snažila jsem se kromě příšerné hudby z rádia vnímat taky zvuky okolí, ale přirozeně mi to moc nešlo. Tak jsem nehty klepala o volant a tupě zírala do hlubin lesa. Kapradí u země se vlnilo v jemném vánku, větve vysoko na stromech se snažily zdolat větru. Moje hluboko sarkastická stránka předpokládala hezké počasí. Alespoň, že na chvíli přestalo pršet.
Už jsem se opravdu začínala nudit, když se přede mnou vynořili ty dva. Stáhla jsem hlasitost a přelezla dozadu.
"Nějaká nevyspalá." Rýpnul si místo pozdravu Will a já na něj udělala dokonalý převrat očí o tři sta šedesát stupňů a vyplázlý jazyk.
"Ahoj, Darrele," ozvala jsem se taky k mému adoptivnímu otci a poptala se ho na nějaké podrobnosti o lovu. Mně to bylo docela na dvě věci, ale fascinoval mě jeho dar a strašně ráda jsem o něm poslouchala.
Darrel byl něco jako pozorovatel. Hlídajíc své území, zaznamenával změny, nebo jen běžné věci. Viděl toho mnohem víc než všichni ostatní a to bylo podstatou mého zájmu. Byl prostě třída.
Dnes se nedělo nic zvláštního, ale zaznamenal prudký nárůst srnčí populace. To bylo fajn. Vím, že si je má rodina docela oblíbila.
"Hele, kotě. A co že nejsi doma a nedospáváš?" houknul na mě William, zatím co vyndával CD-éčko a strkal dovnitř nové.
Přitáhla jsem si kolena k bradě a pokrčila rameny. "Nemohla jsem spát." Odfrkla jsem podrážděně. "A Connie mě vykopla." Vmžiku se mi otočil čelem a vyjeveně koukal. Nemohla jsem si odpustit znuděný pohled a netrpělivě dodala: "Dělá pořádek." Will si oddechl, Darrela to rozesmálo.
Po zbytek cesty jsem vytrvale mlčela a civěla ven oknem. Jejich občasné otázky jsem zdánlivě ignorovala, ale správný pozorovatel věděl své. Například, že nemám moc náladu, nebo taky, že jsem fakt utahaná.
Už jsem téměř usnula, když Darrel zaparkoval. Cítila jsem se docela zmláceně, ale podařilo se mi probrat a pak jsem zamířila rovnou do kuchyně. Zběžně jsem očima přelítla lednici. Zela prázdnotou. A to doslova. Krabice mlíka, kousek sýra a kukuřice v konzervě. Zajímalo by mě, kdo ji kupoval. Všichni vědí, že kukuřici nesnáším.
Lednici jsem zase hezky zavřela a ze zadní kapsy vyhrabala telefon. Naťukala jsem tak dobře známé číslo a nechala to zvonit.
"Bobyho pizzerie, přejete si?"
"Ahoj, dám si jednu čtyřku s houbami, ale bez vajíčka. Jo a k Blockovým, prosím."
"Hned to bude."
Zrušila jsem hovor a vyskočila na kuchyňský pult. Nohama jsem volně houpala bez jakéhokoli rytmu a nepřítomně zírala. Následující půlhodina vypadala na pořádnou ztrátu mého opravdu cenného života.
"Já tak rád trsám, trsám. Ty tak rád trsáš, trsáš. My tak rá…" Tiše jsem si po pod nos broukala písničku, kterou jsem jednou slyšela v nějakém filmu pro děti. Zach je celkem rád sleduje. Skáče pak po domě jako Teletobbies.
"A heleďme se, zpěvačko. Že by se nám dobrá nálada opět vrátila?"
Pokroutila jsem hlavou a nechápavě po něm koukla. Neumím zpívat a mé broukání bylo zcela mimo tóninu. Buď byl nahluchlý, nebo až přespříliš lichotivý. Jenomže já ho znám dost dlouho na to, abych věděla, že není ani jedno. Prostě si ze mě dělá srandu.
Rozhodla jsem se ho štvát a tak jsem ještě přidala na hlasitosti a nohama pravidelně kopala do skříňky.
Will na mě kouknul, jakoby nechápal, o co mi jde a s úsměvem si sednul naproti. Byl v pohodě. Zlost nemusel ani jenom skrývat. Právě naopak, dobře se bavil.
Vzdala jsem houpání nohou a ani mi nenapadlo zase zpívat. Byla jsem slabý protihráč.
Začínala jsem se docela nudit, ale to už se konečně ozval domovní zvonek. Tak ladně jak to jen šlo, jsem seskočila a přeběhla ke dveřím. Pizzu přinesl mladý poslíček. Mám pocit, že jsem ho už viděla. Berouc si krabici, jsem mu podala bankovky a taky něco navíc. Mile se usmíval, dokonce mi popřál hezký zbytek dne.
Pokrčila jsem rameny a vrátila se do kuchyně. William tam ještě pořád byl, usmíval se nad mým úlovkem. Ukázala jsem mu úsměv od ucha k uchu a spokojeně si vyskočila na stoličku. Byla jsem fakt hladová. Okamžitě jsem se pustila do jídla.
"Dobrou chuť." Popřála mi Maya od dveří a přešla blíž k nám. Měla jsem plnou pusu, tak jsem jenom pozvedla obočí a škaredě se koukla na její ohoz. Nahodila taký ten omluvný obličej a posadila se ke stolu, který ji téměř celou schoval.
Zhltla jsem sousto a až pak mluvila. "Stejně se na tebe zlobím."
Brácha na nás zmateně koukal, ale pak jakoby ho osvítilo. "Už zase?" Znuděně si povzdechl. Naše hádky o oblečení ho nebavily stejně tak, jako všechny ostatní.
Začala jsem jíst poslední kousek pizzy, rychle ho zhltla a zapila to vodou. "Tak co teď?" zeptala jsem se oprašujíc si ruce - prostě jen blbý zvyk z dětství. To víte… píseček a formičky.
"Když si pohnete, stihnete konec zápasu!" houknul odvedle Darrel. Převrátila jsem nad tím očima. Já opravdu nevidím pointu v sledování sportů. Probůh, když chci, tak si zahraju. Ale na co sledovat jak hrají jiní? Výsledek tím stejně nezměním. Jó, je to zbytečné. A bez řečí. Konec hovoru.



  
     
    
    

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eliss eliss | 7. listopadu 2010 v 20:52 | Reagovat

Líbí se mi to je to zajimave

2 Andy Andy | Web | 7. listopadu 2010 v 21:28 | Reagovat

Já nevěřím vlastním očím! :D

Dokonalé :) Fakt, klobúk dolu. Krásne do detailu prepracované a dobre premyslené - žiaden extra super výnimočný deň. Proste úplne obyčajných 24 hodín. Nádhera :)

3 zuzu zuzu | Web | 7. listopadu 2010 v 22:59 | Reagovat

akurat som objavila tuto poviedku, sice je to len zaciatok, ale velmi slubny... pekne opisane a vykreslene situacie :)
som zvedava na pokracovanie :D

4 Cärria Cärria | Web | 9. listopadu 2010 v 20:41 | Reagovat

Jéj.. Konečně po tak dlouhé době další kapitola... :) Pekné, pekné.. :) Chtělo by to rychle pokračování.. :)

5 Nell Nell | Web | 13. listopadu 2010 v 13:07 | Reagovat

Náááájs. Aj keď mám pocit, že som v tom zatiaľ trochu dosť stratená, ľúbi sa mi to. A teším sa na ďalšiu. (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama