3. Kapitola

2. ledna 2011 v 13:44 | Jeanne |  Pod maskou
Oneskorene (a o dosť), ale predsa, Vám do Nového roka prajem len to najlepšie. :)) A ako ospravedlnenie za ignoráciu tu máte novú kapitolu. Dúfam, že sa Vám bude páčiť.
Jeanne

3. Kapitola
                Ten zápas jsem nakonec koukala s nimi, a i když bych to opravdu nečekala, sobotu jsem završila, jak v duševním, tak ve fyzickém zdraví. Neděle byla sice o něco náročnější, hlavně co se týče mé přípravy do školy, ale přežila jsem.
                Teď jsem se, ale hrabala z postele a neochotně vlekla své tělo do nižšího patra. Potřebovala jsem koupelnu, ale ještě předtím jsem plánovala najít a vypnout můj druhý budík.
Jak se to povídá? My o vlku a vlk za humny? Zach mi vlítnul hned naproti, v ruce svíral plastový klavírek pro batolata a vesele ťukal do barevných tlačítek. Celým domem se rozléhaly nahrané zvuky zvířat a taky dětské průpovídky.
                Nakrčila jsem obočí, jak mi ten hluk vadil a zlobně zírala na mého smějícího se bráchu. Myslím, že ho pohled na mě po ránu bavil.
                Hlasitě jsem zívla a urychleně zalezla do koupelny. Mrkla jsem na zápěstní hodinky a kývajíc hlavou do stran nahlas odpočítávala. "Tři, dva, jedna á… Konec!" Jak jsem to dořekla, rámus utichnul a domem se rozlehlo to božské ticho. Úlevou jsem si vydechla a konečně se pustila do ranní hygieny.
Vypadala jsem docela blbě. Měla jsem rozcuchané vlasy, místo očí jen úzké štěrbiny a popraskané rty. S tichým povzdechem jsem se pustila do zlidšťování. Na tvář jsem si nanesla denní krém, kukadla zvětšila černou tužkou, ústa přejela melounovým balzámem. Vlasy jsem si sčesala do culíku a vybodla se na jejich úpravu.
Po opravdu horké sprše jsem se v mém oblíbeném županu vydala zpět do pokoje. Cestou jsem nikoho nepotkala a nahoře si pustila nějaké písničky. Zběžně jsem mrkla na hodinky a trochu si pospíšila, ať nejedeme pozdě. Opravdu rychle jsem na sebe navlíkla seprané džíny, delší tílko, károvaný šál a mikinu. Co nejrychleji jsem si přeházela knihy ze šuplíku do baťohu a už běžela dolů.
William čekal v obýváku a s úsměvem mě sledoval. Na obě tváře jsem mu vtiskla polibek a vřítila se do kuchyně. Nalila jsem do sebe hrnek pomerančového džusu a z poličky nad umývadlem sebrala balíček kukuřičných chlebíčků s příchutí bylinek.
Will už zřejmě čekal v autě, tak jsem si ve vstupní hale jenom nazula tenisky a vyběhla za ním. Trpělivě seděl v černém Mini Coopru a houpal hlavou v rytmu písničky. Skočila jsem na sedadlo spolujezdce, zapnula si pás a rozbalila si svou snídani.
Dělala jsem, že nevidím jeho pobavené šklebení a vytáhla sešit z matiky. Hodilo by se na to alespoň kouknout, protože jinak budu mít z písemky nedostatečnou.
Klepala jsem tužkou o papír, četla si zadání příkladu a dělala druhý hlas autorádiu. Snažila jsem se nekoukat na tachometr, protože mi to ráno opravdu trvalo a William musel šlápnout na plyn. Jemu to problém nedělalo, ale mně docela jo. Neměla jsem ráda rychlou jízdu. Vlastně jsem neměla ráda jízdu autem vůbec.
Najednou jsme zastavili a já mrkla nahoru. Byly jsme před školou a tak jsem rychle shrábla své věci a spěchala za Willem. Hezky mě čekal opřený o auto, na tváři měl pořád ten klidný výraz, i když jsme už možná měli zpoždění. Vždycky mě udivovalo, s jakým klidem dokázal žít. Já oproti němu připomínala netrpělivé dítě.
Když jsem k němu přispěchala, vzal mě kolem ramen a pomalým krokem vykročil ke škole. Působilo to, jako bychom měli fůru času, jenomže na parkovišti už nikdo nebyl a já to prostě nedokázala ignorovat. Ne že bych se do té školy těšila. Jenom se pak pozdní příchod blbě vysvětluje.
Přešli jsme přes vrátnici, paní za pultem se na nás špatně podívala, ale my ji měli v paži a pokračovali dál. Profesorce jsme namluvili, že byla na silnici zácpa a posadili se. Měli jsme společnou lavici, což bylo opravdu skvělý, protože jsem věděla správné odpovědi, i když jsem nedávala docela pozor. A taky jsme spolu o obzvlášť nudných hodinách hrávali piškvorky.
Zapsala jsem si poznámky, doučila se matiku a třikrát porazila Williama. Věděla jsem, že mě prostě nechává vyhrát, ale i přesto mi to udělalo radost.
Po hodině jsme pak zamířili k našim skříňkám, já se rozloučila a s knihami se odebrala na matiku. Měla jsem z ní opravdu dobrý pocit, dokonce bych z toho mohla mít i Áčko.

Další den byl stejný, jenom jsem pro změnu psala ze španělštiny. Ta už tak dobře nevypadala, ale taky jsem tam neměla tak špatný známky, aby mě to opravdu trápilo.
Po tělocviku jsem zamířila do jídelny, a když jsem Willa nikde neviděla, stoupla jsem si do řady na jídlo. Asi se někde zdržel. Nebo jsme jenom my skončili dřív. Sama pro sebe jsem pokrčila rameny a přistoupila blíž. Naskytnul se mi pohled na dnešní jídelníček a já mohla s určitostí říct, že to není nic moc. Udělala jsem další krok a v duchu klela na tu ohromnou rychlost pohybu.
Už jsem se na to chtěla vykašlat, ale pak se mi pár studených rukou ovinul kolem pasu. Na chvíli jsem ztuhla překvapením a mírně natočila hlavu do strany.
Will stál hned za mnou a zarytě mi zíral na krk. Prošel mnou mírný záchvěv strachu, čeho si, ale William okamžitě všimnul a kouknul mi do očí. Byly krásně zlatohnědé a tak jsem se radši sebrala. Jeho úsměv mě upokojil ještě víc. Vím, že to k němu nebylo moc férové, ale na ten malý okamžik jsem se opravdu bála.
Opětovala jsem mu trochu nesmělý úsměv, ale ještě pořád nechápala, protože mě ještě pořád majetnicky držel kolem pasu. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale on jakoby to tušil a jenom nepatrně zakroutil hlavou. Posunul mě dál, zdržovali jsme frontu a někomu za námi se to pomalu přestávalo líbit. Na tác mi sebral nějaké jídlo, pro sebe jenom láhev minerálky a táhnul mě pryč.
Téměř jsme se srazili s jedním spolužákem. Zatřásla jsem se, jak mě propálil pohledem a podvědomě a zcela spontánně se přitáhla blíž k Willovi. Cord na mě koukal jako bych mu snad snědla kočku. Pomalu mi začínalo docházet, co tím William na začátku sledoval.
Thomas Cord byl otravný fracek, který mě uháněl, kdy se dalo. Pořád chtěl něco řešit, mé odmítání ignoroval a zjevně nechápal, co znamená dát si zpátečku. Bylo to trapný a taky dost divný. Nikdo jiný se semnou nebavil. Jen on pořád dolézal jako otravná moucha. Byl to ten největší vůl z celé téhle školské zoologické.
William semnou jemně zacloumal, jak jsem se zapomněla hýbat. Přidala jsem do kroku a po nikom se už ani neohlídla. Lezli mi krkem, už teď jsem cítila ty pohledy a ani jsem nemusela mít Willův sluch, abych věděla, o čem se baví.
"Dík." Špitla jsem, když jsme si sedli k malému stolku v rohu jídelny. Brácha na mě kouknul, jakože to nic není a otevřel si pití. Nechala jsem to být a radši začala jíst.
Stejně mi to dlouho nevydrželo. Brambory byly syrové, maso chutnalo jako obalené v gumě, v salátě se míchaly nezdravé barvy. Když jsem to odložila, Will na mě špatně kouknul. Opět jsem to ignorovala, sebrala tác i se zbytky a odnesla ho.
Byla jsem opravdu ráda, že na odpolední vyučování nemusím. To všechno mě nudilo - monotónní hlasy učitelů, bláboly v učebnicích, bože, a ti spolužáci. Člověk by při tom minimálně usnul.
Dnes nám, ale naštěstí odpadla občanka a z kroužku jsem se taky vyvlekla. Čekala mě už jenom cesta domů s tím šílencem a prázdný dům. Darrel odjíždí pracovně na týden někam pryč a Zach s Mayou chtěli do autosalonu. Jak znám Mayu, koupí si zase nějaké pekelně drahé auto, ve kterém se projede maximálně dvakrát a další tři dny bude kupovat hadry a lodičky. Neřeším. Connie jede s Darrelem, prý si užijí luxusní wellness služby. To mi je hezká služební cesta. To taky neřeším.
Co se Willa týče, zavře se v pokoji a svou zlost na celý svět si vytluče na nových bicích. On nebyl nervák, který na každého řve. A i když se dal rozčílit velice rychle, také byl skvělý herec. Hněv si vybíjel muzikou nebo lovem. Do dalšího rána budu mít od něho klid.
Spokojeně jsem usedla na místo spolujezdce a už automaticky si zapnula pás.
"Co se tak šklebíš?" houknul po mě přes basy rádia a zubil se taky.
Zvedla jsem ruce v obranném gestu. "No tak mám dobrou náladu, žaluj mě."
"Ty toho naděláš." Zamrmlal znuděně a pak už vůbec nemluvil. Bylo mi to fuk.
Doma mě, ale čekalo docela nepříjemné překvápko. Zach se znuděně válel na gauči a koukal na televizi.
"Neměli byste už být pryč?" zeptala jsem se zmateně mezi dveřmi. Začínalo se to kazit. Všechno.
"Kdybych tě neznal, myslel bych si, že nás tady nechceš." Protáhnul nabručeně, ale alespoň se po mně kouknul. Můj výraz ho zřejmě nepotěšil, protože nasadil ublížený obličej. Já pozvedla obočí, v jeho očích zajiskřil strach. Byl skvělý herec, ale já vždycky vyhrála.
Dál jsem držela lhostejný obličej a on to opravdu konečně vzdal.
"Ježíš, tak promiň. Ale omlouvat by se stejně měla Maya. Prý otevřeli nové obchody a ona tam musela jet." Nevěřícně kroutil hlavou, jakoby tomu nemohl uvěřit.
"Chudáčku můj," zasténala jsem a vykročila k němu. Objala jsem ho ze zadu kolem krku a chtěla jít do pokoje, no on mě strhl k sobě a já přistála na obrovském polštáři. Začali jsme se smát, ale dál se prali. Tedy, já se prala, Zach se jenom bránil, prý aby mi náhodou neublížil.
Mezi tím vším se Will zašil k sobě. Jemu přijdou takovéhle věci dětinské. Je dost divné, že to tvrdí zrovna on, ale my se to už naučili ignorovat. A dál jsme se rvali, tentokrát o dálkové od televize.
Zach se chtěl zase koukat na sport. Já chtěla vidět nové části šmoulů. No co, já se za to nestydím. Stejně jsem ještě dítě, tak co je komu do toho?
Jó! Já vyhrála! I když to byla celkem fuška…
"Nemůžu pochopit, co tě na tom baví. Vždyť jsou malí a ještě k tomu modří." Kýval hlavou, jakoby to snad bylo jasný.
"Já zase nechápu tvé nadšení ze čtyřech různobarevných mimozemšťanů s anténkami, na které nechytí ani MTV-čko."
"Ale vždyť o to jde! Oni jsou barevní. Jsou originální. A divila by ses, co všechno chytnou!"
Převrátila jsem očima nad tou blbostí a radši se věnovala té televizi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 miselka miselka | Web | 3. ledna 2011 v 22:40 | Reagovat

pekná kapitola aj ked som sa trochu strácala ale to asi bude mojou unavou :-)

2 Christine Christine | Web | 16. ledna 2011 v 21:09 | Reagovat

Jen co bude trošku času, tak se pustím do čtení :)

3 Casion Casion | Web | 18. ledna 2011 v 14:18 | Reagovat

zdrawím ťa!!! weríš w mágiu, tajomno, w nadprirodzené weci a bytosti? tak si práwe tým, koho hľadám... prišla som ťa pozwať do Fantasy clubu... zaujala som ťa?? wšetko potrebné nájdeš na tejto stránke:
http://my-fantasydream.blog.cz/1009/fantasy-club
newáhaj a zisti si wiac...
Casion

4 Sokana Sokana | Web | 20. ledna 2011 v 19:25 | Reagovat

Tak an toto som sa chystala naozaj dlho, a dnes som si konečne našla dosť času na preštudovanie a ocenenie tvojej práce :) Píšeš totálne úžasne, ľahko, chytľavo a zaujímavo (aj ja chcem!! :D), a ako keby si aj písala svojím rodným jazykom, tak je to prirodzené :) Poviedka je tiež podarená, ešte sa mi bude ťažko hodnotiť dej, keďže sme len na začiatku, ale hlavná postava je sympatická, zvyšok osadenstva zatiaľ tiež... a už len asi že sa teším na ďalšiu časť :)

5 CCh. E. CCh. E. | Web | 30. ledna 2011 v 13:05 | Reagovat

Ja sa budem opakovať a budem neustále tvoju češtinu, spôsob písania vychvaľovať do nebies. Veľmi dobre, ľahučko, chytľavo sa to číta.
Pozerám, že sa nám tam nejakí upíráci miešajú xD... No uvidíme, čo to bude ďalej. Očakávam skvelý príbeh. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama