4. Kapitola

9. února 2011 v 19:40 | Jeanne |  Pod maskou
Ďalšie kapitoly už v zálohe nemám a neviem, kedy sa k písaniu dostanem najbližšie, no posnažím sa. 
A ďakujem za komentáre k tretej kapitole. Naozaj ma potešili :)


4. Kapitola

                "Co takhle kino?" zeptala jsem se a mrkla na Zacha. Otočil hlavu od televize a pobaveně na mě kouknul. "Že bychom si šli hrát na lidi?"
                Protočila jsem oči a znuděně kroutila hlavou. "Ale já jsem člověk," namítla jsem věcně a čekala, až ta informace dorazí až k němu.
                Zamyšleně zíral do zdi a pak souhlasně přikývl. "Jo, to je fakt."
                Nechtěla jsem se smát, takže jsem se musela opravdu přemáhat, ale povedlo se. "Jsi vůl," řekla jsem jenom a zvědavě na něj mrkla. "Tak co?"
                "To beru." Ale nebyl to Zach, nýbrž Will, který právě sbíhal schodiště. Příjemně mě svou přítomností překvapil. "Tak fajn." Zvedla jsem se a mířila ke schodům.
                "Mě se nikdo nezeptá?!" Zavolal rozzlobeně Zach, zatímco se hrabal z pohovky.
                Zastavila jsem a otočila se k němu čelem. "Samozřejmě, že jo. Já se tě ptala a tys nenamítal. Problém je vyřešen." Vyběhla jsem schody a pak ještě jedny.
V pokoji jsem si vytáhla něco na sebe a vlasy stáhla do ohonu. Jen jsem si nějaké věci přehodila do tašky a urychleně se vrátila dolů. Kluci už byli taky oblečení a tak jsme rovnou vyrazili.
Nelíbilo se mi, že řídil Will, ale stejně bych si to s ním neměnila a už vůbec bych za volant nepouštěla Zacha. Musela jsem se, jen spokojit s neustálým bručením o tom, jak je rychlá jízda nezodpovědná a že auta poškozují životní prostředí. Poslouchali mě asi tak, jako vždy.
"Jsme tady!" zavolala jsem nakonec nadšeně, a co nejrychleji vystoupila. Společně jsme zamířili k vysoké budově, ale jak jsme kráčeli přes vstupní chodbu, téměř jsem skočila na malou chlupatou kouli. Kluci mě ale naštěstí chytli každý za jednu ruku a vytáhli do skoku. Ten pes vypadal docela vyděšeně, ale já na tom taky nebyla nejlíp. Každý den nelétám jenom tak vzduchem.
Podařilo se mi rychle vzchopit, ale ti dva mě ještě pořád drželi jako malou holčičku. Zalil mě stud, když jsme procházeli kolem lidí, kteří si nás pobaveně měřili. Tak jsem se to alespoň pokusila obrátit na srandu i pro mě a začala poskakovat jako naspeedovaná veverka. My jsme se nasmáli a ostatní ať jdou k čertu.
Will koupil tři vstupenky na nějaký fantazijní akční film, Zach pořídil pití a nachos a já seděla na schodech a čekala.
"Zachu," zabručela jsem nesouhlasně, když se vrátili. "Víš, že nesnáším pikantní omáčku." Nasupeně jsem hodila tácek do koše a šla si pro to sama. V pikantní omáčce jsou zbytečné kusy papriky a nevím čeho ještě. Krom toho je příliš vodová a celkově dost nechutní. Po něčem opravdu pálivém tam není ani stopy. Ale ta sýrová - to byla lahůdka.
"Jedny se sýrem." Usmála jsem se na obsluhu a jenom tak z nudy klepala nohou o zem.
"Tady to máte," zazubil se na mě chlápek s optimistickým obličejem a podal mi tác.
"Dík," mrkla jsem ještě na něj a nechala mu tam celkem slušné dýško.
Kluky jsem nikde neviděla, zřejmě se už stihli spakovat dovnitř. Pokrčila jsem rameny a šla za nimi. Docela mě namíchli, protože měli můj lístek a chlápek u dveří si ze mě dělal ještě pár minut legraci, než mě konečně pustil. Ha-ha. Já se nesmála.
Vykopla jsem Willa z jeho místa a sedla si mezi ty dva. Nemínila jsem poslouchat ty hádky, nebo blbé připomínky.
Když zhasli světla, pohodlně jsem se uvelebila do měkkého sedadla a potáhla si z brčka v pití. Spokojeně jsem sledovala začátek filmu, tiše jedla nachos a v duchu si připomínala, že mám pak Williama pochválit za dobrý výběr.
Byla to docela prča. Poutavé efekty, přijatelné obsazení, vtipné hlášky a schopný scénář. Jediné co mi na tom snad vadilo, byla autorova přehnaná touha po nadpřirozenu. A že ho já měla dost i v reálném světě.
Ten konec byl ale tak vtipný, že jsem se na tom smála ještě hodně dlouho po skončení. Byla jsem v tak dobré náladě, že mi ani nevadila ta šíleně dlouhá cesta domů. Zpívala jsem si s rádiem, každou chvíli zakrývala Willovi oči a smála se, když nadával, že nevidí na cestu. Nevím, co mě to popadlo, ale chovala jsem se maximálně nezodpovědně a bylo mi to jedno.
Já byla praštěná, Zach pobavený a William vypadal, že nás už má plný zuby. A o to víc mě to bavilo. Když jsem se Mayinou chybou nemohla bavit po svém, užila jsem si alespoň jinak. Docela mi to chybělo.
                Ale stejně jsem musela další den do školy, takže jsem hned po příjezdu zalezla do koupelny a pak se hezky uložila. Ráno budu samou únavou přišpendlená k zemi.

                A taky, že jsem měla pravdu. Nebýt Zacha, z postele se nevyhrabu do jedenácti. S velkou plechovkou energetického drinku a kruhy pod očima jsem si sedla do auta. Will se na mě celou cestu smál a pořád opakoval, že na žádný další noční výjezd už nepůjdu.
                Ve škole jsem téměř všechny hodiny přespala a profesorům odvážně tvrdila, že jsem vzhůru a poslouchám. Will se už zase smál.
                Na obědě jsem už, ale byla o něco svěžejší. Únava trochu opadla, já se smála na svět a s chutí se pustila do palačinek. Will jenom nevěřícně zíral, jak si chuť jídla vychutnávám a kroutil hlavou.
                V náhlém popudu šílenosti jsem mu jeden kousek strčila do úst a on se zakuckal. Zasmála jsem se na tom, jak vykulil oči a začal kašlat na celou jídelnu.
                Bylo to šílený. William Block - ten dokonalý syn z bohaté rodiny, ten co se nikdy nezapájel do jakýchkoli scén, ten co se vyhýbal všem spolužákům, ten s chováním nekompromisního aristokrata - se právě dusil uprostřed místnosti plné studentů. Všichni na něj nechápavě zírali, jen já jediná se smála na plné kolo a podávala mu vodu.
                Rychle to vyplivl, mou nastavenou ruku se sklenicí ignoroval a hrábl po svých věcech. Tiše jsem se chechtala a on se snažil o káravý pohled a naštvaný obličej. Ale já stejně viděla ty jiskřičky pobavení.
                Mávla jsem mu, protože už musel na hodinu a já šla odnést tác.

I po tak nudné hodině jaká pak následovala, jsem se pořád pobaveně culila a za nic na světě nemohla - a vlastně ani nechtěla - přestat. Williama po odchodu ze školy stejně přestalo bavit předstírat uraženého a smál se mému vtipu se mnou. Bylo to divný, ale dnes se výjimečně nechoval jako bručoun. A já se to rozhodla plně využít.
Hned po škole jsem mu oznámila, že jdeme plavat a má sebou hodit, protože nechci přijet zase až v noci. Překvapivě nenamítal. Už za půl hodiny jsme vyrazili do nedalekého města.
I když je pravda, že jsem viděla desítky lepších aquaparků, tenhle byl taky fajn. Saunu měli jednu, bazén k plavání byl úplně vzadu a zbylé dva dosahovaly termální teploty.
Tak jo… Slovo ´fajn´ bylo, v tomhle případe malinko přeceňované, ale stejně jsem to nechala být.
Chtěla jsem si vydechnout, jaké je tam ticho, ale najednou se ozval bojovný výkřik a já se otočila.
Vodní skluzavka byla plná malých špuntů, ječících po sobě nadávky, které by se ve školce rozhodně učit neměli. Jenom jsem nad tím kroutila hlavou a tiše se smála. Byli docela roztomilí. Takoví malí ďáblici z pekel.
Odvrátila jsem se od nich a začala se dost nápadně rozhlížet po Willovi. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem toho za pár sekund nechala a radši složila své věci na volné lehátko. Učebnici literatury jsem se si vzala jenom do počtu, tady jsem opravdu nemínila ztrácet čas učením.
Zula jsem si černé žabky a vykročila k nejvzdálenějšímu bazénu. Byl úplně prázdný, vypadalo to docela slibně.
Kráčela jsem po jeho kraji a zrovna si stahovala vlasy do klubíčka, abych je pak nemusela sušit, když na mě někdo skočil a oba jsme přistáli v bazénu. Rozhazovala jsem rukama, kopala a všemožně se snažila vyplavat nad hladinu. Kašlala jsem, plivala vodu a přetírala si oči. "Co to, sakra!" Nadávala jsem a pořád se snažila dostat chlórovou vodu ze svého hrdla. "Wille!" Můj hlas byl slabý a chraplavý. Moc jsem toho nenakřičela, spíš jsem kašlala slova a zhluboka dýchala.
Ale William vypadal docela pobaveně. Vesele se na mě šklebil a cákal vodu kolem. Jemu to možná přišlo vtipné, zato já měla co dělat abych po něm neskočila. A opravdu to nebylo dokonale vypracovaným hrudníkem nebo roztomilým mokrým hnízdem na hlavě. A ta voda, co mu v potůčcích stékala po těle, ho dělala prostě… Jo! Jsem na něho naštvaná!

  
Prudce jsem pokroutila hlavou a uraženě si složila ruce. "Malý dítě," zavrčela jsem jenom a odplavala na opačný konec bazénu.
Zaplavala jsem si sto dvacet metrů a při poslední délce se téměř utopila, protože ve vodě ještě pořád neumím správně dýchat. Malinko se mi točila hlava, ale to přestalo, a když jsem se cítila opravdu fit, dopřála jsem si pár tichých minut ve finské sauně.
Cítila jsem se jako v ráji. Bylo mi opravdu perfektně a já byla dokonale klidná. Myslím, že bych tam dokázala i usnout kdyby nebylo toho vedra a příšerného sucha.
Vylezla jsem, až když jsem to už opravdu nezvládala. A závrať byla zpátky. Na okamžik jsem se opřela o chladivou zeď a když se semnou svět přestal točit, dopřála jsem si ledovou sprchu.
Pak už mi bylo zase líp, tak jsem si sedla k Willovi do jednoho z těch termálních bazénů. Složila jsem si nohy do tureckého sedu a s hlavou na jeho rameni pomalu usínala.
"Nějaká utahaná." Poznamenal škodolibě, ale když jsem nijak nereagovala, malinko se napnul a vyhledal mou ruku. Propletl naše prsty a v hlase jsem mu najednou slyšela starost. "Je ti dobře?"
Jen jsem kývla hlavou, jakože jo, ale když mě nepustil, ale místo toho mi slabě zmáčknul ruku, přinutila jsem se k ospalé odpovědi.
"Jen jsem v té sauně byla o trošičku déle, než je zdrávo."
Povolil stisk ruky a pak ji pustil úplně. Stoprocentně jsem věděla, že se pousmál a kývnul hlavou. Na spánku jsem pocítila dotek jeho rtů, pohladil mě po hlavě a mně to připomnělo hlazení domácích mazlíčků.
Ušklíbla jsem se nad tou představou a tiše si povzdechla.    
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chris Chris | Web | 13. února 2011 v 17:32 | Reagovat

fakt pekná kapitola :)

2 Cärria Cärria | Web | 21. února 2011 v 20:13 | Reagovat

No ale ták.. :) Už by to chtělo další kapitolu.. =)

3 Nell Nell | Web | 6. března 2011 v 0:02 | Reagovat

Také roztomilé, len stále čakám na nejaký dej, nech sa ti k nemu tiež môžem vyjadriť. Teda predpokladám, že to stále nebude len o tom, ako si žijú. Takže sa teším, teším na ďalšiu, vieš, že sa to brutálne fajn číta. (:

4 miselka miselka | Web | 7. března 2011 v 20:17 | Reagovat

Fakt dobrá kapita, normálne som to hltala :-D

5 CCh. E. CCh. E. | Web | 20. března 2011 v 16:09 | Reagovat

Ňuňaté to bolo.
Ale musím súhlasiť s Nell - chcelo by  to už nejakú dejovú zápletku.
Niežeby toto nebolo super, ale vieš... =)
Ale... Teším sa na ďalšiu kapitolu. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama