5. Kapitola

9. dubna 2011 v 14:06 | Jeanne |  Pod maskou
Chvíľu to trvalo, ale už je to tu ;) Dúfam, že sa Vám bude kapitola páčiť. Na poriadny dej a akciu si budeme musieť ešte chvíľočku počkať, ale snažím sa to urýchliť, nech to samou nudou neprestanete čítať :)
Prajem príjemné čítanie, Vaša Jeanne


5. Kapitola

Čtvrtek nebyl obohacený ničím zajímavým. Škola, oběd, dvě hodiny španělštiny a kurz vaření. Ale ne, dělám si legraci. Po vyučování jsem pomáhala se školním časopisem. Ne že by ze mě byla reportérka, jen jsem ráda zpracovávala fotografie.
Ale tentokrát jsme měli opravdu hodně práce a tak jsem byla ráda, když jsem mohla konečně vypadnout. Bála jsem se, že se mi o titulní stránce a příběhu o kočkách bude i zdát. A to mi ještě hrozilo, že mi zítra hlavní redaktorka řekne, ať to předělám.
"Ahoj." Pozdravila jsem Mayu, když jsem nasedla do auta a ona se rozjela domů. Bylo půl šestý, Will mi už asi třikrát volal, kdy skončím a na stole mě čekal referát, který měl být hotový už před týdnem. Jo, jsem docela flákač, ale jenom někdy. Jindy za to opravdu nemůžu a prostě nestíhám.
Cestu jsem pořádně nevnímala a doma si napustila horkou vanu. Usnula bych tam, kdyby mi Maya hlasitě nezabušila na dveře. Na večeři, kterou mi připravila jsem se ani jen nepodívala, a i když bylo jen sedm, šla jsem spát.
Celou noc jsem prospala bez jakéhokoli přerušení a i tak jsem se ráno cítila jako chodící mrtvola. Vždyť to znáte. Víc spánku = víc únavy.
Hned jak jsem ledovou vodou přinutila své oči vnímat okolí, šla jsem si pro nutnou dávku energetického drinku. Spořádala jsem dvě plechovky a přečetla si vzkaz na lednici.
Zamyšleně jsem se koukla z okna. Až teď jsem zářícímu slunci věnovala plnou pozornost. Bylo to nezvyklé, ale ne nereálné. Protože i tady někdy opravdu zasvítí slunce.
Nejásala jsem, že tady budu dnes nebo i zítra sama, ale náhlé světlo a teplé paprsky mi o dost zvedly náladu.
Pořád trochu utahaná jsem se navlékla do legín, dlouhé košile a tenké bundy. Vytáhla jsem své oblíbené fialové conversy a zdrhala. Autobus jsem stihla jen tak-tak a pak dlouho vydechovala na nepohodlném sedadle vedle celkem hezkého kluka. Alespoň něco no…
Ne, neházela jsem po něm očkem, nepřehazovala si vlasy ani jsem se trapně nehihňala. Totálně mě ignoroval, tak jsem jenom lhostejně pokrčila ramenem a do uší si vrazila sluchadla mobilu. Stejně se mi moc nechtělo začínat rozhovor.
Když jsem před školou vystupovala, začal mi do uší hrát vyzváněcí tón. Stiskla jsem tlačítko pro příjem hovoru a tiše se ohlásila.
"Jsi vzhůru?" ozval se Williamův hlas.
"Jo. Právě jsem dorazila do školy."
"Tak to jsem rád. Ráno jsem tě nemohl vzbudit."
"To jako že nepomohlo ani tvé soustředěné zírání?"
"Ani to." Odpověděl se smíchem.
"Dobrá brouku, už musím. Užijte si kempování."
"Měj se. A nezlob."
Zrušila jsem hovor, přidala do kroku a srazila učitele chemie. Šikula!
"Jé, promiňte. Já nechtěla." Mlela jsem omluvy a rychle sbírala papíry, které mu popadaly.
"Jo, jo." Odbyl mě naštvaně a vyrval mi ty papíry z rukou.
Přimhouřila jsem oči a propalovala ho nenávistným pohledem. "Tak se jdi bodnout."
"Hezký. Moc hezký."
Otočila jsem se za tím hlasem a na chvíli ostala jen tupě zírat. Cord se opíral o nejbližší sloup, na tváři pobavený výraz, ruce hluboko v kapsách džínů. Možná by i někoho zaujal, kdyby to nevypadalo tak nahraně.
Kdyby mi to řekl kdokoli jiný, vystrouhala bych mu poklonu a nechala autogram. S tímhle blbem jsem, ale svůj čas ztrácet nemínila, tak jsem jednoduše odešla.
"Uvědomujete si, že jestli mi ten referát v pondělí nedonesete, budete mít nedostatečnou?"
"Jo." Zamumlala jsem otráveně a snažila se skrýt zívnutí.
Má učitelka občanky na mě špatně koukala. Na poslední hodině. V pátek. To si jako fakt myslela, že tím něco docílí?
"Jestli to tady do devíti nebudu mít, slečno Blocková, buďte si jista, že vás nezachrání ani omluvenka od ředitele."
Jen jsem se skloněnou hlavou přikývla. Měla jsem pocit, že rýpavá poznámka by nebyla na místě. Krom toho jsem byla příšerně utahaná.
"Tak fajn." Zašklebila se jako hodná babička a pokračovala ve výkladu. Jenom jsem nad tím pokroutila hlavou a psala poznámky.
Když se konečně ozval zvonek, shrábla jsem své věci a pospíchala pryč. Chtěla jsem stihnout dřívější spoj domů. A povedlo se.
Skopla jsem boty, hodila tašku na židli a vytočila Williamovo číslo. Čekala jsem déle, než bylo zvykem, ale nakonec to přijal. Zdálo se mi, že je malinko rozrušený, ale mohlo to být jen vzrušení z lovu.
"Nazdárek. Vyrušuji?"¨
"Ani ne." Slyšela jsem šum v pozadí, ale najednou to ustalo, takže možná předtím běžel. A z ničeho nic se ozval řev. Trhla jsem sebou. "Wille?"
"V pořádku. Hrajeme si s medvídkem." Další řev, ale tentokrát jsem stoprocentně věděla, že patří Zachovi.
"Slyším." Plácla jsem sebou na postel a zavrtala se do peřin. "Jen jsem chtěla vědět, kdy se vrátíte zpět."
"Chybím ti?"
"Ne, chybí mi Zach. Nemám s kým koukat na pohádky."
"V pondělí."
Vymrštila jsem se do sedu a nechápavě koukala před sebe. "Cože?"
"Má být hezky."
"Jó, aha."
"Nebude ti chybět jenom Zach, viď?"
"Maya taky." Odsekla jsem podrážděně. Jeden volný den je fajn. Celý víkend předpovídá nudu. "Mějte se." Rychle jsem se rozloučila, telefon nechala ležet na nočním stolku a vystartovala do kuchyně.
V lednici jsem našla zbytky ze včera, ale moc k snědku to nebylo. Vypadalo to vážně úchvatně, ale dělala to Maya. A upřímně, upíři nejsou moc dobrý kuchaři.
Objednala jsem si pizzu - už zase - a než to přinesli, nudila jsem se na kuchyňské lince - už zase.
Pizzu přinesl ten klučina co naposledy. Byl stejně zdvořilý jako tehdy, ale začal být tak trochu otravný.
"Co plánuješ na večer?" ptal se, když jsem si od něj brala škatuli.
"Něco hodně zajímavého." Usmála jsem se, ale musel vidět, že to nebylo docela upřímné.
"Do devíti dělám, co kdybych se pak pro tebe stavil?"
Zasmála jsem se a malinko se naklonila blíž, abych mohla vidět na štítek. "Tak jo, hm… Bene. A co kdyby sis teď vzal prachy a po směně vzal kámoše na pivo?" Zeptala jsem se mile a do ruky mu vtlačila prachy. To spropitný nebylo jenom na pár piv, ale ať si kluci užijí.
Viděla jsem, jak se na ty bankovky kouknul. A hned jsem věděla, jaká bude jeho další reakce. Otočil se a ještě mi mávnul. "Tak zatím!" Zavolal vesele.
"Čau." Zabouchla jsem dveře a šla se najíst. Celý den jsem nejedla, byla jsem hladová.
Žvýkala jsem sousto a přemýšlela nad tím, co budu dělat. Možná bych mohla vyrazit ven, ale stejně bylo ještě brzy.
Dojedla jsem, škatuli zahodila a v obýváku si lehla k televizi. Jako vždy dávali blbosti, ale zrovna já jsem patřila mezi lidi, kteří je rádi sledovali.
Typický americký film, s typicky americkou rodinkou. Klasická zápletka, nějaké komplikace a šťastný konec. Ten konec jsem sice přespala, ale ve světě filmu věřím v nehynoucí dobro.
Vzbudila jsem se kolem osmé hodiny. Pěkně dezorientovaná a zívajíc jsem se dovlekla do koupelny a dopřála si hodně dlouhou sprchu. Udělala jsem si něco s vlasy, ze skříně vytáhla obtáhnuté džíny a vršek s třpytkami.
Měla jsem ráda svůj styl oblékání. Pestré barvy, animované postavičky nebo nápisy a tenisky. Jednoznačně. Ale čas od času jsem ze sebe ráda udělala někoho jiného. Třeba dnes. A skončila jsem celá v černém.
Slyšela jsem troubit auto, tak jsem se rychle navlekla do kožené bundy a obula si vysoké lodičky. Popadla jsem klíče, zamkla a zdrhala k žlutému autíčku. Ráno bylo až moc hezky, teď začínalo opět pršet. Doufala jsem, že to tak zůstane a naší se vrátí dřív.
Řidičovi jsem řekla adresu a pohodlně se usadila na sedadle. Přehrábla jsem si vlhké vlasy a zkontrolovala svůj vzhled v zpětném zrcátku.
Už zas jsem byla příšerně bílá, takže mé líčení, tmavé vlasy a oblečení strašidelně kontrastovalo. A možná to nebyla taká hrůza, jen jsem nebyla zvyklá.
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Opět jsem přemýšlela nad nepodstatnými hloupostmi. Radši jsem to nechala být a rozmluvila se s řidičem.
Byl to příjemný a vtipný pán. Pořád dělal srandičky, a i když byl postarší, skvěle se orientoval i v slovní zásobě, kterou používala spíš mládež.
"To víte, do auta mi vleze kdekdo a od vás mladých pochytám i to co nechci." Zasmál se a já s ním.
Po zbytek cesty jsme stihli probrat snad všechno, co se dalo. A když jsem se vystupujíc loučila, bylo mi fakt líto, že jdu.
Ten kousek ke vchodu jsem zase přeběhla a uvnitř okamžitě zamířila na toalety. Upravila jsem si líčení a uhladila škody na vlasech, co po sobě nechal déšť. Přetřela jsem si rty balzámem a usmála se na sebe do zrcadla. Bylo to fajn.
Zkontrolovala jsem čas a zamířila k baru. Toho číšníka jsem znala. Kývli jsme si hlavou a já mu ukázala, ať mi přinese to co vždy.
Obsloužil ještě pár zákazníku, než mi přinesl můj drink. Poděkovala jsem a upila si. Přejela jsem očima po místnosti. Lidi tančili na parketě, DJ dělal ty divné pohyby jednou rukou a druhou si držel sluchátka na krku. A od vchodu ke mně kráčel nižší chlápek.
Měl kolem dvaceti, světlé džíny, barevné triko a košili s neupraveným límcem. Široce jsem se usmála a vstala, abych ho mohla obejmout. Pevně jsem ho sevřela a on mi hladil záda.
"Nazdar kotě." Zašeptal mi do vlasů a trochu se odtáhl. Pořádně si mě celou přehlídnul a ještě jednou se usmál. "Moc ti to sluší."
"Tobě taky." Zase jsem si sedla k baru a vzala si kabelku, abych mu udělala místo vedle mě. "Co si dáš?"
"To co vždycky."
Objednala jsem mu a spustila palbu otázek. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem se ptala, jak se měl a co dělal, jestli měl něco nového.
Rozkecal se, vykládal mi o úplně všem, nedal se zastavit a ani jsem se o to nesnažila. Bylo to hrozně fajn. Tiše jsem poslouchala, občas se usmála, občas zamračila, nebo něco poznamenala.
Pak jsme už jenom popíjeli, smáli se a později mě vytáhnul na parket, kde jsme blbli do rána. Byla to prča, protože Thomasovi bylo vždycky jedno, co si druzí myslí a já byla pod vlivem alkoholu.
Ráno mě vzbudila lahodná aroma kakaa a neodbytné sluneční paprsky. Už zase svítilo slunce. Nesouhlasně jsem se pokroutila a zamrkala do náhlého světla. Po okolí jsem se pořádně rozkoukala, až když si mé oči zvykly.
Ležela jsem v Thomasové posteli, na židli vedle se válela má bunda, taška trůnila na skřínce.
Tak úplně jsem si nepamatovala, co se dělo později. Měla jsem tam taková menší okýnka. Ale dopadla jsem dost dobře. Skončit v kamarádově posteli oblečená je… přijatelné. Když je ten kamarád gay, je to výhra.
Rychle jsem posbírala své věci, vlasy přehrábla rukama a přicupitala do malé kuchyňky.
"Krásné ráno, sluníčko." Popřál mi hned Thomas a já se jen chytla za hlavu. Ta bolest byla nesnesitelná a jeho úsměv akorát dráždil můj - už tak dost - pocuchaný žaludek.
Zamumlala jsem pozdrav a sedla si na místo, které mi ukazoval. Jeho přítel Max se na mně taky dobře bavil a já na ně neměla náladu, tak jsem mu jen kývla.
"Celkem jsem se divil, když jsem tě po noční našel v posteli." Prohodil Max jen tak a kousnul si do teplého pečiva, co leželo v košíku.
Usrkla jsem si kakaa a nevesele se na něj zašklebila. "Žárlils?"
"Jen dokud jsem nepoznal, že seš to ty." Zasmál se a šoupnul ke mně snídani. Radši jsem zavrtěla hlavou, pro případ, že by to nebylo zcela bezpečné a věnovala se jen barevnému hrnku.
Thomas mi ještě přinesl prášek na tu hlavu a pak jsem už jenom ležela s hlavou na stole. Jo, já vím, dost nezdvořilé, ale každý máme zlé dny. A tihle dva kluci taky.
"Maxíku?" Zamrmlala jsem asi po půl hodině.
"Copak?" Naklonil se blíž ke mně.
"Jsi moc utahaný?"
"Ehm… A proč?"
"Já jen, jestli bys mě svezl domů." Můj hlas měl takový ten zničený podtón, že by mi asi těžko říkal ne, ale stejně jsem to nedělala schválně.
"Jasně." Usmál se a šel si pro klíčky.
Oba jsme se rozloučili s Thomem a vypadli, protože já chtěla být co nejdřív doma a Max se musel jít prospat. Jasně, že jsem si mohla vzít taxíka, ale nějak mě víc lákalo pohodlné sedadlo chápavého člověka, než nějaká kraksna s chlápkem, který by se nenamáhal snížit hlas kvůli holce s opicí.
Před naším domem jsem mu ještě mockrát poděkovala, do náprsní kapsy nacpala nějaké prachy, protože i když poctivě dělal, nebyl zrovna milionář a než stačil něco namítnout, zalezla jsem dovnitř.
V koupelně jsem pak na sebe stříkala střídavě horkou a studenou vodu a zbytek soboty proležela před televizí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chris Chris | Web | 10. dubna 2011 v 15:38 | Reagovat

pekná kapča :)

2 CCh. E. CCh. E. | Web | 11. dubna 2011 v 19:38 | Reagovat

Je dobré mať kamaráta gaya. Aspoň podľa mňa. Osobná skúsenosť to hovorí za mňa. xD
Kapitola sa mi páči, hoci... ja už neviem, kto je kto. Odpusť. Nejak sa mi pletú postavy, ale to bude tým, že toho teraz čítam strašne veľa. Každopádne, veľmi sa mi to páčilo. =)

3 Kajka Kajka | E-mail | Web | 19. dubna 2011 v 18:11 | Reagovat

Ahoj!!! Nespriatelis blogy?

4 Hay Lin Hay Lin | Web | 22. dubna 2011 v 20:01 | Reagovat

Ahoj:) Spriatelíš ??

5 miselka miselka | Web | 24. dubna 2011 v 19:40 | Reagovat

pekná kapitola :-)

6 Karr Karr | Web | 13. května 2011 v 13:39 | Reagovat

Teda, je to trochu zmatené, musela jsem to číst několikrát aby mi to došlo :D Ale to je jenom mojí hloupostí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama