6. Kapitola

1. září 2011 v 0:04 | Jeanne |  Pod maskou
A máme tu pokračovanie. Samozrejme, že to trvalo, to by som predsa nebola ja, ale môžem Vás potešiť, že tentokrát aspoň trochu tuším čo chcem mať v pokračovaní... A viete, že sa na to celkom teším?
Tak hor sa do čítania. A keďže ma naozaj zaujíma Váš názor na dej, celkom by ma potešili aj nejaké tie komentáre. Ale nikoho nenútim, samozrejme.
Och a ešte som sem chcela hodiť jedno veľké ĎAKUJEM pre Chucky, ktorú to po mne očividne ešte stále baví opravovať.
(By the way... pamätám si, že ste mali niektorí trochu šalát v postavách a tak ma napadlo, (áno, až teraz) či by pre Vás nebolo jednoduchšie vytvoriť akúsi osnovu, rodokmeň alebo ja-neviem-čo. Keď tak, dajte vedieť.)


6. Kapitola

Neděle byla celkem fajn. Bylo mi podstatně líp, než den předtím, ale k večeru mě začínalo bolet hrdlo. Nechtělo se mi dělat večeři, tak jsem si jen uvařila silný čaj a šla spát hodně brzo.
A ráno jsem místo do školy namířila na kliniku, protože jsem měla horečku a hlas byl fuč. Dostala jsem prášky a rychle domů pod deku. Po obědě jsem si měla zavolat pro výsledky krve.
Prospala jsem se, zkoukla nějaké filmy, nacpala se kukuřičným polystyrénem a zavolala do ambulance. Výsledky se jim moc nelíbily, tak mě pro jistotu poslali do nemocnice s podstatně lepším vybavením. Vždyť co bych taky chtěla od takového malého městečka.
Cesta tam mi trvala něco přes hodinu a půl. Další hodinu jsem čekala, až se dostanu na řadu a pak jsem se uvnitř deset minut šklebila na doktora. Jemu to nepřišlo moc vtipné, ale vždyť mně taky ne, tak jsem to dělala už jen proto, abych ho naštvala.
Tak skvělý den zakončila ještě cesta domů, která ale netrvala dvě, ale dvě a půl hodiny. Málem mě kleplo a to jsem se ještě nutila nemyslet na fakt, že tam zítra zase jedu. A to, že je pondělí a mí sourozenci měli být už dávno zpátky, jsem si uvědomila, až když jsem usínala. Hlasitě jsem zaklela a nastavila si budíka, ať jim můžu brzy ráno pořádně vynadat.
Budík jsem, samozřejmě ignorovala a nakonec měla takový fofry, že jsem na ty tři úplně zapomněla. Naházela jsem na sebe první oblečení, které jsem našla, vlasy stáhla do culíku, sebrala tašku, dva energetické drinky a konečně vyjela.
U lékaře jsem ale stejně musela ještě čekat, protože si moje výsledky ještě třikrát ověřovali, než na mě vyrukovali s verdiktem. A to jsem málem na doktora vyplivla nabídnutou minerálku.
"To je blbost." Pronesla jsem naprosto klidným hlasem, když na mě už pět minut tiše zírali a čekali výbuch, nebo něco podobného.
Sestřička sebou maličko trhla, pak se na vteřinku usmála jako by to nebylo poprvé, co to slyší a ten chlápek se tvářil dost podobně.
Doktor se zhluboka nadechl a sevřel mé ruce v těch svých. "Víte, tohle je docela častá reakce, ale je opravdu důležité, abyste pochopila, co se vám snažím říct…"
"Hele, já vás chápu." Skočila jsem mu do řeči a omluvně se usmála. "Ale tohle to je omyl. Jsem téměř zdravá. Jediné co mě trápí je už ustupující viróza a neodevzdaný referát do školy." S těmi slovy jsem se prudce postavila, nenápadně se přidržela židle, protože se mi po tak prudkém pohybu zamotala hlava a vyšla z ordinace.
Můj klid ale pomalu odcházel a jak jsem jela výtahem do podzemních garáží a poslouchala tiché nenucené tóny z reproduktoru, vystřídala ho zlost. Třískla jsem rukou do plechových dveří a ihned ji stáhla. Bolelo to jako čert.
Nedokážu pochopit, jak můžou něco takového říct zdravému člověku. Lidi dělají chyby, občas se jim podaří něco zvrzat, ale jsou věci, při kterých musí dávat obzvlášť pozor. A výsledky pacientů k nim přeci patří. Nemůžou říct kdekomu nějakou diagnózu a začít ho nesmyslně léčit.
Kroutila jsem hlavou a rozhodla se to už neřešit. Raději jsem se soustředila na cestu domů.
Ale stejně mi to nedalo. A co bylo horší, už jsem nebyla klidná ani naštvaná. Začala jsem zkoumat všechno, co mi řekl. A byla jsem zoufalá.
Klepaly se mi ruce a měla jsem jen málo od breku. A pak jsem zaparkovala před domem a zaklela. Mí sourozenci už dorazili.
Zhluboka jsem se nadechla a přejela si rukama tváře. Usmála jsem se do zrcadla a doufala, že jim to postačí.
William hrál ve svém pokoji a Maya se Zachem koukali na televizi. Tiše jsem je pozdravila, ale oni ani nevzhlédli, jenom na mě mávli rukou.
Posadila jsem se k nim a snažila se sledovat rodinnou komedii, ale mé myšlenky se vrátili zpět k mému zdravotnému stavu.
A po hodině civění na zeď jsem se rozhodla zakročit. Zvedla jsem se a vyběhla schody na poschodí. Jemně jsem zaklepala na dveře Willova pokoje a vstoupila.
Hru nepřerušil, ale kývl směrem k posteli. Posadila jsem se a chvíli mlčela, ale nakonec jsem to nevydržela a úplně zapomněla na úvodní řeči. "Kdy mě proměníte?" Vybalila jsem na něj a sklopila pohled.
Přestal hrát a já na sebe cítila jeho pohled. Zdvihla jsem zrak a vážně se mu zadívala do očí.
Hlasitě si povzdechl a přešel ke mně. Posadil se a sevřel mé ruce ve svých. Ty jo! Kolik lidí to dneska ještě udělá?
"Už to tu máme zase, co?" Jen jsem pokrčila rameny a on pokračoval. "Víš, co si o tom myslíme. My všichni." Přikývla jsem. Jasně, že jsem věděla, co si mysleli. Připomínají mi to každé dva měsíce. Asi tak často je s tímhle opakovaně otravuju.
"A vy víte, co si o tom myslím já."
"Anno. Nech nás dýchat a nepruď." Řekl najednou podrážděně, až mnou trhlo. Zamračila jsem se, protože většinou si ze mě u takové debaty dělal srandu. Štvalo ho to, ale nikdy to na sebe nenechal znát.
"Dobře." Zamrmlala jsem a odešla. Třásla jsem se. Už zase. Najednou mi tohle všechno přišlo jako špatný sen. Nechali mě tady samotnou. Kolik vlastně? Čtyři dny? Pak se vrátí, nikdo si mě nevšímá a ještě na mě Will vyletí, když ho s přeměnou otravuju o měsíc později.
Tak jo, zlatíčka. Já vám to tady ještě zpříjemním, že budete o mou proměnu škemrat.
Bylo mi naprosto ukradený, že mám chřipku a školu jsem z hlavy vypustila už u Williama v pokoji. Vyběhla jsem si do pokoje pro nějaké věci a zavřela se v koupelně.
Horká voda mě uklidnila. Smyla ze mě zklamání a vzala s sebou i ty pitomé slzy. A já byla opět v pořádku.
Vysušila jsem si vlasy, přidělala si na tvář omítku, aby můj červený nos a kruhy pod očima nekřičeli na svět a navlékla se do upnutých šatiček. Spokojeně jsem se na sebe usmála do zrcadla, královská modrá mi rozhodně slušela. Přejela jsem si rty leskem, natáhla na sebe krátkou koženku a na nohy nazula vysoké kozačky. Výsledek se mi moc líbil. Konečně jsem mohla vyrazit.
Sešla jsem schody a ještě si to namířila do kuchyně. Postávajíc před otevřenou lednicí jsem váhala, jestli něco sníst, ale pak jsem jen pokroutila hlavou a zase ji zavřela. Klíčky a mobil jsem si hodila do kapsy bundy a chystala se vypadnout, když mě zastavil Mayin hlas. "Kam jdeš?"
Myslím, že jsem se otočila jenom proto, že zněla jako máma. "Ven."
"Zítra máš školu."
"Jo, vy taky. Už od pondělka." Tiše si povzdechla, ale to náš rozhovor sledoval už i Zach, Will scházel schody.
"Doufám, že budeš zase na mol." Utrousila provokačně, ale já zcela vážně přikývla.
"Jo, to budu."
Překvapeně na mě zamrkala, zatímco se Zach smál na celé kolo. Samozřejmě, že věděli o mých nočních toulkách. Neopakovalo se to každý víkend, už mnohokrát jsem seděla doma u televize. Ale někdy jsem si vyjela i se svou kámoškou Trix a čas od času se stalo, že jsem se vrátila v mírně podnapilém stavu. Naši z toho moc velkou radost nemají, ale nechávají mě být, protože se o mně už ledacos naučili. Třeba, že čím víc mi něco budou zakazovat, tím větší je šance, že to udělám.
Ale dnešní večer byl stejně jiný. Nikdy jsem na nikoho z mé adoptivní rodiny nebyla tak hnusná. I když jsem byla vzteklá, většinou jsme to obrátili na srandu a já to zakecala. Dnes jsem se v tom, ale vyžívala. Měla jsem toho všeho plný zuby.
Změnu situace si zřejmě uvědomil už i Zach. Dávno se přestal smát a jen si mě pozorně prohlížel. Naše pohledy se střetly a já pevně držela.
"Jdu s tebou!" Vyhlásil jako reakci na naší oční bitvu a už si bral bundu.
"Ne!" Zasyčela jsem zlostně.
Chtěl něco namítat, ale to se mezi nás vrátila už i Maya a chytla ho za ruku. Její hlas zněl odrazu tvrdě. "Nech ji být. Ať si dělá, co chce, my si můžeme udělat hezký večer." Políbila ho na rty a táhnouc ho nahoru na mě ještě zavolala: "Hezky se bav!"
Koukla jsem na Williama, který měl v očích zklamání, a jen pokrčila rameny. Konec konců, oni se kvůli mně taky nepřetrhli.
Ani jsem si nepamatovala, jak jsem se dostala domů. Co jsem si ale pamatovala, byla včerejší hádka. Těžce jsem zavzdychala a převalila se na břicho.
Můj žaludek byl jako na vodě a o to hůř se vymýšlela vhodná omluva. Sakra! Vždyť ani nevím, proč jsem se tak chovala.
S obtížemi jsem se vyhrabala z postele a nechala na sebe stříkat ledovou vodu. Byla jsem sice nemocná, ale ten chlad mě rychle vzbudil a bylo mi podstatně líp.
Oblékla jsem se do kratší košilky se zvířecím potiskem a nazula pantofle se sloními hlavami. Chtěla jsem si jít ještě lehnout, ale nejdřív jsem se musela alespoň pokusit omluvit.
Věděla jsem, že ani mí sourozenci se nenamáhali do školy, protože jsem zezdola slyšela hlasy, tak jsem přes sebe ještě přehodila tenký župan a seběhla dolů.
Zach s Mayou seděli před televizí a tiše sledovali film. Přistoupila jsem blíž, zhluboka se nadechla a chtěla začít mluvit. Z mích úst, ale vycházelo jenom nesrozumitelné sípání, jako dva dny zpátky. V duchu jsem zaklela a odkašlala si.
"Chtěla jsem se omluvit." Zašeptala jsem slabě. "Kvůli blbé chřipce jsem u lékaře přeseděla hodiny a stejně to k ničemu nebylo. Vážně mě mrzí, že jsem se vyřádila zrovna na vás."
"To je dobré." Prohodila Maya, i když byla ještě pořád mrzutá. Ale byla to Maya, takže stačilo jenom chvíli počkat. A Zacha jsem měla v kapse už dávno, pochybuju, že se vůbec zlobil.
Brala jsem to jako vybavenou věc, i když mě překvapilo, jak rychle se všechno urovnalo. Vypadalo to jako vážná krize, ale asi jsem se zmýlila.
Pokrčila jsem rameny a otevřela lednici. Chvíli jsem váhala a pak vytáhla mléko a z police krabici sušenek.
Chvíli jsem jen tiše žvýkala snídani, ale najednou mě něco napadlo?
"Kde je Will?" Můj hlas byl pořád slabý, ale oni mě slyšeli.
"Jel vyzvednout Darella s Connie." Přikývla jsem, i když jen sama pro sebe a než jsem stihla uklidit nádobí do myčky, před domem zastavilo auto. "A už jsou zpět." Slyšela jsem ještě bratra a zamířila do obýváku, kde se už všichni vítali.
Zaraženě jsem zůstala stát u schodiště. V domě bylo totiž víc upírů, než jsem čekala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katie~ Katie~ | Web | 1. září 2011 v 0:18 | Reagovat

super..pozadie blogu =)

2 Chris Chris | 4. září 2011 v 18:46 | Reagovat

Tak a teraz sa môžem tešiť na ďalšiu kapču :D

3 chuckyna chuckyna | Web | 17. září 2011 v 3:08 | Reagovat

No a já už jsem ti ke kapče psala svý.. :) Rozhodně za nic nemusíš děkovat, já si docela lebedím v tom, že si to přečtu jako první.. Tvoje povídka je jedna z těch, co si udržuju v paměti /přiznávám, že je jich mnoho a to nepočítám, co všecko přečtu, občas je to děs se v tom vyznat :D/ ale těší mě, že se na tomhle můžu podílet a že to čtu první, jak už jsem řikala :) jsem zvědavá jak blázen, ale to patří asi ke mně :)
K těm postavám: Jestli se v tom někdo nevyzná, nejlepší by nespíš byla prostě jenom galerie, žádný vysvětlovačky.. to ostatní se čtenáři dozví za pochodu ::))

4 Chloe Chloe | Web | 16. října 2011 v 13:26 | Reagovat

To som tuším mala hokej v postavách ja. =D Prepáč...
Nemusíš nič vysvetľovať, ja na to prídem v priebehu čítania... xD To vieš, keď niekomu nedochádza celý život, je ťažké vysvetľovať. xD
Ale kapitola sa mi páčila, hoci som zvedavá, akú to má chorobu, lebo... možno som slepá, ale nejak som to tam nezaregistrovala. Asi to tak je naschvál, že?
Každopádne sa teším na ďalšiu kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama