7. Kapitola

10. dubna 2012 v 21:51 | Jeanne |  Pod maskou
Hellou!
Vítam späť medzi živými a prinášam vám... tamtadadááááá! Kapitolu...
Nebudem vám vysvetlovať ako na tom s písaním a so všetkým okolo som, ani prečo to nepribudlo už skôr, pretože mám taký vtieravý pocit, že to aj tak nikto nebude čítať.
A keby predsa... Prajem príjemné čítanie ;-)
Čúúúús! :-*



7. Kapitola

Zaraženě jsem tam stála a zírala, jak se spolu všichni vítají. Jako rodina. Ts!
Nechápala jsem, co mě tak podráždilo, ale možná jsem jenom nebyla ve své kůži. Ne možná, určitě! Proboha, vždyť se to tady hemží cizími upíry!
Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem se uklidnit. Má rodina mě vždycky varovala, než někdo přijel, takže tady ti určitě nemohli být nebezpeční.
Stejně jsem jim nevěřila.
Chtěla jsem využít, že si mě ještě nikdo nevšiml a rychle se odplížit do svého pokoje, ale už na třetím schodě mě Connie zastavila. Hlasitě se smála a okamžitě mě objala.
"Anno!" Přišla mi až příliš šťastná. Ne že bych jí to nepřála, ale bylo to nezvyklé. Connie nikdy neoplývala přehnanou radostí. "Chci tě někomu představit." A už mě tahala k ostatním.
Radši jsem zůstala v bezpečné vzdálenosti za Zachem a zvědavě si je měřila. Byli tři.
Tvář sympatické blondýny s krátkým sestřihem zdobily výrazná hnědá kukadla. Dle jejich barvy jsem usoudila, že je nejstarší a tedy i pomyslný vůdce rodiny. Con mi ji představila jako Annette. Jenom mi s úsměvem kývla hlavou, nepokoušela se o podávání rukou ani o objetí. Za to jsem jí byla opravdu vděčná.
Vedle Annette stál pohledný čtyřicátník a jednou rukou ji objímal kolem pasu. Pokusil se o upřímný úsměv, ale vyšel z toho jen nějaký škleb. Myslím, že ho má krev hodně dráždila. Červené žilky v zlatavých očích to jasně dokazovaly. Byl dost mladý upír, to nešlo přehlédnout, ale držel se opravdu dobře. Prozatím. Jó a jmenoval se Brian.
Ta poslední mi málem přivodila infarkt. Vrhla se na mě a já ani nestihla vykřiknout. I když s tou chřipkou by se to stejně minulo s účinkem.
Začala jsem kašlat a ona mě vystrašeně pustila ze svého extra pevného objetí, i když to byla spíš reakce na podrážděné hrdlo.
Couvla jsem o pár kroků zpět a ostražitě ji sledovala, kdyby se to pokusila zopakovat.
"Ehm, promiň." Prolomila trapné ticho a jemně se usmála. Váhavě ke mně natáhla ruku, ale zase ji stáhla zpět. Pobavilo mě, jaká nerozhodná byla, ale nedala jsem to na sebe znát. "Jmenuju se Thia."
"Thia?" Zamračila jsem se a pozorněji si ji přehlédla. Nesedělo mi to na ni.
"Jo Thia. Je to zkrácenina od Cynthie. Ale to jméno se mi nelíbí." Přikývla jsem, jakože rozumím, i když opak byl pravdou, protože mně se to líbilo. Ale nehodlala jsem ji o ničem přesvědčovat.
Odtrhla jsem pohled od podivné barvy jejich očí. Střídala se v nich zlatá se zelenou. A jak se míchaly, vytvářely něco hodně podivného.
Hm… Cynthii mohlo být něco kolem sto padesáti. Byla dost stará, aby zapojila mozek a vzala si čočky. No nic, občas se přihodí i taková malá chybička.
"Proč vlastně nejsi ve škole?" ozval se najednou Darrel a přísně si mě měřil.
"Jsem nemocná," zachraptěla jsem s pozdviženým obočím. Jakoby tady nebyl, když mě chytl záchvat kašle. Nebo když jsem šeptala zdvořilostní fráze. Jakoby ho opustil i jeho pozorovací talent. Myšlenkami musel být opravdu hóóódně daleko.
"Aha," řekl jen, ale slova se ihned chytla Connie.¨
"Zavezu tě k doktorovi, jenom našim hostům ukážu jejich pokoje."
"Já už tam byla," odbyla jsem ji automaticky, ale pak se zarazila. "Jejich pokoje?"
"Jo. Nějakou dobu u nás zůstanou." Usmívala se jako sluníčko, ale když jsem ji koukala do očí, viděla jsem v nich ještě něco. Něco o čem bych měla vědět, ale také to mohlo být i nějaké překvapení.
Přikývla jsem a vrátila se ke schodišti. "Půjdu si lehnout, omluvte mě."
Ve skutečnosti se mi, ale vůbec nechtělo spát. Toužila jsem se sbalit a alespoň na týden někam vypadnout. Nebudou tu snad déle než týden, nebo jo?
Tichým pokojem se rozlehla písnička Somebody a já si tiše povzdechla. Opravdu mi neměl kdo volat.
Podívala jsem se na displej, očekávajíc neznámé číslo, pod kterým by se ukrýval domovní prodejce nebo má třídní učitelka, která své číslo ze zásady nerozdává rozmazleným, sebestředným adolescentům.
Tohle číslo jsem ale znala. Pár posledních dní jsem se s ním docela často vybavovala.
Těžko jsem přehltla a přiložila si mobil k uchu, hlasitost stáhla, jak nejvíc to šlo. "Prosím?" Skoro mě nebylo slyšet. Bokem jsem si odkašlala a znovu se ohlásila.
"Asistentka doktora Tempha. Dobrý den, slečno. Na vaše přáni jsme ještě jednou ověřili výsledky. Myslíte, že byste se mohla zastavit a přebrat nějaké papíry?"
"No jo. Můžu přijít i zítra, nebo to potřebujete už dnes?"
"Čím dřív, tím líp."
Rukou jsem zakryla mikrofon a zoufale povzdechla. "Tak dobře. Do dvou hodin jsem u vás." A položila.
Mumlala jsem si tiché nadávky a začala se oblíkat.
"Ty někam jdeš?" zeptala se mě zmatená Maya, když jsem ji v obýváku míjela.
"Volal doktor. Mají pro mě nějaké prášky a taky jsem si zapomněla omluvenku do školy." Trochu mě vyděsilo, jak automaticky a s jakou lehkostí jsem lhala.
"Hodím tě tam, jestli chceš." Navrhl Will. Zvedla jsem k němu oči a chtěla přikývnout, protože se mi opravdu nechtělo řídit, ale při pohledu na něj jsem se zarazila.
Seděl v obýváku i s ostatníma, uvolněně se rozvaloval na pohovce, jednu ruku spokojeně položenou na opěrce za Cynthiinými zády. Ta se najednou začala hlasitě smát na Zachovi, svalila se dozadu a jednou rukou jemně pleskla Willa po stehně, zřejmě ho chtěla upozornit na něco opravdu vtipného. Ale ruku nestáhla, jen ji přesunula víc ke kolenu a jemně zmáčkla.
Uvědomila jsem si, že to Williamovi nepřišlo ani trochu divné a ještě pořád čeká na odpověď. Záporně jsem pokroutila hlavou a mírně se usmála. "Ne, dík. Jenom si půjčím auto, nevadí?" Jenom pokroutil hlavou a podal mi klíčky.
Tiše jsem poděkovala a zamířila ke dveřím. Z botníku jsem vytáhla bílé tenisky a v autě si je nazula místo vysokých bot.
Právě jsem startovala, když se dveře spolujezdce otevřely a někdo si ke mně přisedl.
Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a podívala se na ní.
"Cynthia."
"Thia," opravila mě, jakoby to dělala už stokrát.
"Jak chceš, Cynthio." Pokrčila jsem rameny a než stihla zase něco namítnout, pokračovala jsem dál.
"Proč sedíš v autě, ve kterém se chystám odjet?"
"Vždyť je to jasné," smála se mojí nechápavosti. "Jdu přeci s tebou."
"Proč?" Já nevím, asi jsem fakt nechápavá, nebo co.
"Myslím, že bychom se mohli blíž poznat." Zapnula si pás a mrkla do zrcadla. "A taky si chci promluvit."
"Hm." Zamračila jsem se a konečně vyjela. Ze slušnosti jsem počkala dvě-tři minuty, ale když pořád nic neříkala (trhalo mi to žíly), sáhla jsem po autorádiu a naladila mou oblíbenou stanici. A pořádně nahlas.
Deset kilometrů… Dvacet…
Broukala jsem si s rádiem a ono najednou utichlo.
Povzdechla jsem si, opět zapnula hudbu, ale nechala ji hrát jen potichu v pozadí a na pár sekund si dovolila kouknout mimo silnici. "Tak o čem si chceš povídat?" optala jsem se s nezájmem a dál se soustředila na řízení.
"Co je to mezi tebou a Williamem?"
No… Nečekala jsem, že začne s tímhle a už vůbec, že se úplně vyhne klasickým omáčkám a zeptá se rovnou.
Jako odpověď jsem chtěla jen škubnout rameny a odseknout takovéto ´Coby. Nic.´ Ale věděla jsem, jak by to vyznělo. "Jsme sourozenci." Jo, no… Ani s tímhle jsem si moc nepolepšila, ale čert to vem. Jí to může být stejně jedno.
"Ne, to nejste." Namítla okamžitě a já zoufale protočila očima.
"Jistě. Jsme nevlastní sourozenci." Slovo nevlastní jsem zvýraznila.
"Takhle to nemyslím a ty to víš."
"Na blbou otázku…" zašeptala jsem.
"Blbá odpověď." Pohotově mě doplnila se smíchem. "Je mi to jasný."
Malinko mi při pohledu na ní zacukaly koutky, ale rychle jsem nahodila nečitelný výraz a ona to přešla mlčením.
"Proč vlastně jdeme tak daleko? Nemáš nikde blíž doktora, nebo co?"
"Můj doktor má dovolenou a já si potrpím na komfort. Tak jsem tady." Dobře, možná si na tom až tak nepotrpím, ale co. Stejně lžu i ostatním, tak si snad nebudu dělat výčitky zrovna s ní.
Zaparkovala jsem, vzala si místo tenisek boty na vysokém podpatku a vystoupila. "Támhle jsou obchody." Mávla jsem ledabyle k nenápadné uličce za budovou a vykročila k hlavnímu vstupu. "Do půl hodiny jsem zpátky." Nečekala jsem na její odpověď a prostě se vmísila mezi lidi, co mířili dovnitř.
Na poslední chvíli jsem vběhla do plného výtahu a ignorujíc mumlání tlačících se lidí stiskla trojku.
Na prvním nevystupoval nikdo, druhé poschodí nás zbavilo neurotické matky s dvěma dětmi, ale taky přibyli další čtyři lidi. Byla jsem opravdu vděčná, když jsem na dalším vystupovala.
Chvíli jsem se dezorientovaně rozhlížela a pak zamířila doleva. Přešla jsem dlouhou chodbou a zaklepala na bílé dveře.
Čekala jsem asi minutu, než se otevřely. Sestřička se na mě usmála a pobídla mě, ať jdu dál a posadím se. "Doktor tady bude hned," zamrmlala, když přede mě kladla sklenici vody.
Přikývla jsem a čekala. Ale jak plynuly další a další vteřiny, začínala jsem být nervózní.
Ta milá paní mě celou dobu pozorovala a čekala, co udělám. Ušklíbla jsem se na ní, i když ne moc upřímně a ruku přeloženou přes opěrku křesla stáhla. Měla jsem příšerné nutkání začít nehty klepat do kůže.
A pak, doktor konečně přišel. Posadil se na židli, urovnal si bílý plášť a bokem odkašlal. "Dobrý den."
"Dobrý," kývla jsem a čekala. Pomalu se mi vracel můj klid, na tváři se mi usadil úsměv.
Pan Temph si vzal objemnou složku, otevřel ji a s pohledem zabodnutým do mě si rukama podepřel bradu. "Na vaše přání jsme zopakovali a ověřili všechny testy. Je samozřejmé, že to není běžný postup, ale vy jste si to zaplatila." Jeden papír přisunul přímo přede mě. "Nicméně, v laboratoři ani nikde jinde se nestala chyba." Na chvíli se odmlčel, ale pak ještě vážnějším hlasem zase promluvil: "A vy to už víte."
"Jak to myslíte?" zamračila jsem se.
Najednou jeho přísný pohled zjihl a s lítostí v očích se ke mně naklonil. "Tuhle práci, slečno, dělám už víc jak dvacet let. Vždycky poznám, kdy si pacient uvědomí na čem je. Vy všichni to máte v očích."
Přikývla jsem. A dál zaraženě seděla a zírala na cár papíru.
Měl pravdu. Už jsem věděla, že to nebyl jen omyl. Dokázala jsem si to přiznat a začala konat. Ale když jsem to viděla černé na bílém, bylo to tak… Definitivní.
"Kdy bych měla začít s léčbou?" zeptala jsem se tichým, smířlivým hlasem.
"Akutní forma leukemie má velmi rychlý průběh. Musíme vás začít léčit, co nejdřív to půjde. Třeba i hned."
"To ne," začala jsem okamžitě protestovat. "Musím na to připravit rodinu. A sebe. Hned to nepůjde."
Pokroutil hlavou a hlasitě povzdychl. Zřejmě očekával, že to se mnou nebude lehké. "Máte čas do konce týdne. Ale prosím, přijeďte co nejdřív. Čím dřív začneme, tím větší šanci máte."
Jenom jsem kývla hlavou a začala se zvedat. Sestřička mi ještě dala něco podepsat a já konečně vypadla.
Když jsem později přešlapovala ve výtahu, ještě pořád jsem byla neklidná, ale pomalu se to lepšilo. Byla jsem nemocná. Ale čeho jsem se měla bát? Ještě pořád jsem bydlela s upíří rodinou.
Do auta jsem nasedala už s úsměvem, nazula si tenisky a boty hodila dozadu. Už jsem téměř vyjela, no vzpomněla jsem si na jednu otravnou upírku a vypnula motor.
Nebudu lhát. Chvíli jsem vážně uvažovala o tom, že bych prostě odjela. Stejně by se pěšky vrátila dřív než já. Ale kdo by se pak chtěl hádat s našima?
Vrátila se s desetiminutovým zpožděním a hned se omlouvala. "Promiň, promiň, promiň," opakovala pořád dokola, až jsem ji utnula rukou a pustila si rádio. Nezajímalo mě, s kým se poflakovala. Jenom jsem chtěla konečně domů. Byl nejvyšší čas začít plánovat budoucnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chuckyna chuckyna | Web | 11. dubna 2012 v 1:48 | Reagovat

Já to čítam!! :D A zrovna teď jsem znova dočetla Dievča noci :) Tu povídku žeru :)) Musíš psát častějš, už chytam absťáky a čtu oldschool :D

2 Kristen Kristen | 13. dubna 2012 v 19:51 | Reagovat

Konecne :)

3 chuckyna chuckyna | Web | 22. května 2012 v 13:21 | Reagovat

Helou, jsem ráda, že ti moje příhody zvedají náladu :D
Právě že u nás v Mostě je nuda pořád, takže děláme samý kraviny, abychom se aspoň trochu zabavili a pak z toho vznikaj věci jako koprface :D
A co u tebe novýho? Jinak gratuluju ke stříbru v hokeji :) /a už napiš kapitolu! :D/

4 Čoky :) Čoky :) | 14. června 2012 v 17:45 | Reagovat

Moja milované Jeanne, prosííím poponáhľaj sa s tou ôsmou kapitolou, už ma tu doma trhá...doteraz to bolo úplne geniálne:) posielam pusku :* a šup sem s tým :D :D :D  šak my vieme :) ešte len budú stories :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama