10. Kapitola

30. srpna 2012 v 22:57 | Jeanne |  Pod maskou
Tak prinášam sľúbenú kapitolu. Za opravu vďačíme Chuckyne, ktorá to ešte stále nevzdala. Ďáákujem :)
Prajem príjemné čítanie :))
Vaša Jeanne


10. Kapitola

Nevěřila jsem, že by ty prášky zabraly už v průběhu pár hodin, ale opak byl pravdou. Po návratu zbytku rodiny jsem se už cítila mnohem líp. Záchvaty kašle odezněly jakoby mávnutím kouzelné hůlky.
Ale pořád jsem čekala, že si Darrel něčeho všimne. Možná jsem už nekašlala krev, ale pořád tu byly příznaky, které by měl Pozorovatel registrovat. Byl divný. Všichni byli divní.
Večer jsem se připojila k Zachovi a Maye. Naskládali jsme se před televizí a koukali na komedie. Nebylo to tak zlý, já se opravdu bavila. Hlavně díky Zachovi.
On, Zach, se nikdy nějak zvlášť nezajímal. Nechodil se mě ptát, jestli je všechno v pohodě a tak. Nestaral se. Ale po tom, co jsem vyslechla minule, jsem si byla jistá, že byl v celé téhle rodině jediný, kdo mě doopravdy bral.
Zrovna jsme se prali o dálkový ovladač, když se vrátil Will s Cynthií. Já o tom sice nechtěla slyšet, ale Maya mi stihla oznámit, že šli do divadla. No jo, náš William a divadlo. Ta holka s ním dělá divy.
"Už toho nechtě," smál se nám Will. Až tehdy jsem k nim vzhlédla. V slušivém obleku byl k sežrání. Dva vrchní rozepnuté knoflíčky na košili a kravata přehozená přes rameno mu dodávali uličnický ráz.
Rukou jsem si přejela přes ústa, kdybych náhodou slintala.
Cynthia se k němu se svou bezchybnou postavou v dokonalých černých šatech ohromně hodila. Šaty měly decentní výstřih doplnění o náhrdelník z pravých diamantů. Jemné stíny a černá tužka ji hezky zvýrazňovaly oči a rudá rtěnka rozhodně nepůsobila dojmem levné děvky. Právě naopak, moc jí to slušelo.
A já měla najednou odpověď na mou otázku Proč? Proč chtěli odjet. Proč se mě tady rozhodli nechat.
Já a Will jsme tvořili opravdu pozoruhodný pár. Měli jsme se rádi. Možná víc než bratr a sestra. Naše chování k sobě bylo - až na pár úletů - čistě na sourozenecké úrovni. Ale budoucnost byla naše. Bylo to takové veřejné tajemství. Nemluvilo se o tom. Mám pocit, že to ani nikdy nikdo neřekl nahlas. Ale hlavním důvodem, proč si mě tahle rodina před rokem adoptovala, byla Willova samota. Chtěli, aby přestal s chvilkovými známostmi a usadil se s jednou dívkou. A já byla ta, co zaujala jak Willa, tak ostatní. Vypadalo to, že k nim dokonale zapadám. Všichni jsme věděli, že až přijde ten správný čas na mou proměnu, stanu se jeho družkou. Možná i proto jsme s Willem nikam nespěchali. Vztah nechávali pořád na stejné úrovni. Věděli jsme, že budeme mít celé věky.
Cynthia.
To byla odpověď na mou otázku. Protože ona se k Williamovi hodila mnohem víc než já. V krásných šatech místo barevného trička s kresleným potiskem, vyspělá a stálá místo nezodpovědného dítěte co objevuje svět.
Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. To ta příšerná choroba. Já přece nebývala taková citlivka. Nebo jo?
Když jsem na tváři ucítila první slzu, upustila jsem ovladač a nechala ho plně v Zachově moci. Na jeho zvědavý pohled jsem jen pokrčila rameny.
"Už mě to nebaví. Jdu se najíst," zalhala jsem a byla ráda za rozpuštěné vlasy, které utvářely neproniknutelnou clonu. Stejně mi nikdo nevěnoval nějak moc pozornosti.
Odvlekla jsem se do kuchyně a posadila se na kuchyňskou linku. Houpala jsem nohama jako malá holka a dusila v sobě brekot.
Trvalo mi celých pět minut, než jsem si byla jistá, že ze mě nevyjde zoufalý nářek nebo osamocené popotáhnutí nosem. Deset, než mi po tváři přestaly téct slzy.
I když jsem si po tom vyslechnutém rozhovoru tvrdila něco jiného, byla jsem rozhodnutá se dřív nebo později přiznat. Přesně tak, jak to chápala Cynthia. Ale najednou… Najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že doopravdy umřu. Tak jak jsem to řekla doktorovi.
Už jsem jim nechtěla říct, že jsem nemocná. Nechtěla jsem, aby mě zachraňovala rodina, pro kterou bylo tak snadné mě nahradit.
Rukávem trika jsem si ještě naposled přetřela obličej, i když po pláči nebylo ani stopy. Seskočila jsem z linky, zrovna když dovnitř nakoukla Cynthia.
"Ahoj," naznačila rty a přišla blíž. Chvíli si mě měřila a pak se posadila na to samé místo, které jsem předtím obývala já. Chtěla jsem odejít, ale zastavila mě. Pozvedla jsem jedno obočí v otázce, ale ona jenom kývla vedle sebe. S tichým povzdechem jsem se opět vyhoupla na linku. "Jak je?"
"Skvěle," odpověděla jsem příliš rychle, na rtech hraný úsměv.
Naklonila se ke mně blíž a já se automaticky odtáhla. Špatně se na mě koukla, ale když jsem pořád nic neudělala, přisunula se blíž. Nepodařilo se mi potlačit touhu přetočit očima. "Tak co chceš?"
"Chci vědět jak ti je." Pořád mluvila potichu, aby ji nikdo krom mě nemohl slyšet.
Neuměla jsem si představit, proč by ji to mohlo zajímat, ale taky jsem nepřišla na důvod, proč bych ji to nemohla říct. "Bylo mi i líp," přiznala jsem a natáhla se do skřínky pro sušenky.
"Co ty léky?" ptala se dál. Začínala jsem mít pocit, že ji na tom opravdu záleží.
Pokrčila jsem rameny. "Celkem dobrý," kývla jsem. "Děkuju." Co vám budu povídat. Neměla jsem ji ráda. Něco jsem jí dlužila. Docela nepříjemná situace.
"Jsi na zítřek připravená?" Ona se prostě nemůže přestat ptát!
Vykulila jsem na ni oči a prst si přitiskla na ústa. Druhou rukou jsem ukázala směrem do domu.
Přikývla a víc ztišila hlas. "Opravdu nechceš odvézt?"
"Ne!" zamítla jsem rázně. "Proč chceš pořád pomáhat? A odkud to všechno vlastně víš?" Opravdu jsem potřebovala alespoň nějaké odpovědi.
Tentokrát pokrčila rameny ona. "Darrel není jediný Pozorovatel v tomhle domě. I když v poslední době to vypadá jako bych byla ta jediná já." Tu druhou větu si zamrmlala jenom pro sebe, ale já ji stejně nepřeslechla. Musela jsem uznat, že má pravdu. "A mám za sebou docela dlouhé studium medicíny, abych věděla, co to znamená."
Nepřítomně jsem přikývla. Potřebovala jsem chvíli na srovnání svých myšlenek. Cynthia patřila mezi Pozorovatele. A byla setsakra dobrá, protože o mém vztahu k Willovi si udělala závěr docela rychle. Když se na to tehdy v autě ptala, neměla jsem čas řešit, odkud o tom ví, ale ona nás přece neměla kdy pozorovat a nikdo od nás o takových věcech nemluví. Věci najednou začaly dávat smysl.
"Stejně nechápu, proč mi pomáháš," zabručela jsem tiše a unaveně. Bylo toho na mě za celý den dost.
"Lidi si přece mají pomáhat," odpověděla s roztomilým smíchem.
"Jo, ale ty si upír…" Řekla jsem si to pro sebe a ona to rozhodně neměla slyšet. Bohužel…
Vypadala dotčeně. No… nebylo to nejcitlivější, ale měla jsem pravdu. Zhluboka se nadechla a spustila dřív, než jsem stihla ještě něco dodat. "Možná nejsme lidi, ale nejsme ani monstra. To čím se krmíme a jak žijeme, není jenom zpestření jinak nudného života. Děláme to proto, abychom si zachovali alespoň část naši lidskosti. Jestli se ti to nelíbí, fajn. Nikdo tě nenutí přijímat naši pomoc, ale měla by sis uvědomit, že když odeženeš všechny, co tě mají rádi, zůstaneš napořád sama."
Bylo to jen pár vteřin, co jsem na ni koukala a pak seskočila dolů. Bez dalších slov jsem zamířila pryč. Až u dveří jsem bez ohlédnutí zamrmlala to, co mě tak moc ničilo. "To já ale už stejně neovlivním." Odešla jsem do pokoje a hned šla spát.
Druhý den jsem začala s podivnou náladou. Cítila jsem se nějak klidně. Nevím, čím to bylo, možná tím, jak se mi všechno v hlavě urovnalo na své místo. Ale nebyla jsem nervózní, neměla jsem strach. Byla jsem vyrovnaná a volná. Když jsem na sebe navlékala upnuté kalhoty a seriózní blůzu, zpívala jsem si. S úsměvem jsem odepla jeden knoflík a ukázala tím docela hezký výstřih. No co, až tak decentní být nemusím, nejsem Cynthia. Vlasy jsem stáhla do copu a zkontrolovala bezchybně nalíčený obličej. Vypadala jsem dobře. A starší. Tak to mělo být.
●●●
Seděla jsem v pohodlném křesílku a zlobně koukala na polstrované dveře přede mnou. V oparu dobré nálady jsem si ráno zapomněla vzít léky. Opravdu mi nebylo dobře a doktorova ignorace mi taky moc nepomáhala.
Očima jsem šlehla k hodinám na stěně a nesouhlasně zacukala. Nechal mě čekat. Dvacet minut! Vzdala jsem to a postavila se, chystajíc se k odchodu, zrovna když se dveře konečně otevřely.
Nikdo za nimi nestál, ale z dálky jsem slyšela tiché: "dále."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alethea Alethea | Web | 4. září 2012 v 21:45 | Reagovat

Pokračuje to naozaj úžasne. Túto poviedku som si fakt veľmi obľúbila :) Som veľmi zvedavá ako to bude ďalej a samozrejme dúfam v nejaký happy end :D
(Zaujímalo by ma, čo zrazu proti nej majú! Nech ma neštvú! :D)

2 MIRA MIRA | 7. září 2012 v 0:45 | Reagovat

Dnes som prečítala celú poviedku. Je úžasná. Veľmi dobre sa číta, aj keď sa v nej v prvých kapitolách nič nedialo. Pokračovanie je napínavé. Pri zatiaľ poslednej kapitole som skoro dokonca vyronila slzu. Prišlo mi ľúto ako anna vzdala svoj boj o svoj život. Neviem prečo sa k nej ostatní správali tak divne, ale dúfam, že sa to nakoniec vysvetlí. Takže, len pokojne píš. Budem sa tešiť na ďalšiu kapitolu.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama