9. Kapitola

2. srpna 2012 v 12:10 | Jeanne |  Pod maskou
Tak tu teda máte pokračovanie. Opäť bez úpravy, ale ja dúfam, že to s tými chybami ešte chvíľu zvládnete :)
Užívajte si prázdniny, páá


9. Kapitola

Přitiskla jsem si deku ke rtům a prudce se otočila. Cynthiiny oči se začaly zabarvovat. Rudá barva se šířila od okrajů bílka až k duhovce.
Srdce mi bilo jako šílené, snažila jsem se odtáhnout co nejdál, ale její stisk mi v tom moc nepomáhal.
Vyděšená jsem se začala připravovat na smrt, ale když jsem se na ni opět podívala, její výraz byl klidný, oči měla začervenalé jenom na okrajích. Vypadala, jakoby celou noc probrečela, ale určitě ne jako krvelačná zrůda.
Samým překvapením mi poklesla brada, ale pak jsem se opět rozkašlala a musela se od ní odvrátit. Bylo to děsný. Měla jsem pocit, jako bych vykašlávala duši a pomalu jsem začala litovat, že si Cynthia nechala zajít chuť.
Děkovala jsem snad všem bohům, když záchvat konečně odezněl. Unaveně jsem se svalila do polštáře a přehrábla si vlasy.
"Už je to pryč?" ozval se tichý hlásek a já vzhlédla. Celou dobu tady byla, ale jakoby se bála cokoliv udělat. Předpokládala jsem, že nechce zbytečně pokoušet své sebeovládání.
Jenom jsem přikývla a dál civěla do stropu. Nasála jsem vzduch, ale než jsem něco stihla říct, přerušila mě.
"Běž se opláchnout. Pak si můžeme promluvit." Ani nevím proč, ale poslechla jsem ji. Nejdřív jsem si z rukou pečlivě smyla všechnu krev a až pak na sebe nechala stříkat horkou vodu.
V pokoji jsem na sebe natáhla volné kalhoty a vytahané triko. Ale dolů se mi moc nechtělo. Nelíbilo se mi, že něco ví, ale po tomhle se už opravdu nemůžu tvářit, že se nic neděje. A bála jsem se, že zavolala rodinu.
Nejistě jsem sešla schody. Čekalo mě překvápko. Na pohovce mě čekala nová, čistá deka, na stole byly látkové utěrky a sklenice vody.
"Tak tady si." Cynthia se zrovna vracela ze zahrady. "Raději jsem ji spálila. Vždyť víš, ostatní…" Odpověděla na mé zvednuté obočí a já jenom přikývla.
"Proč s nimi nejsi?" optala jsem se, protože jsem musela vědět, jestli se vrátí taky tak brzy.
"Já takové lovy moc nemusím. Nebaví mě nahánět se několik dní za medvědy."
Opět jsem jenom přikývla. A pak nastala to pověstné trapné ticho. My obě jsme měli něco na srdci, ale ani jedna nevěděla jak začít.
Sedla jsem si a každou chvíli očekávala, že spustí lavinu slov. Ale ona měla jenom jednu otázku. "Kdy začínáš s léčbou?"
Chvíli jsem přemýšlela, jestli ví úplně všechno. Pak jsem se už jenom snažila přesvědčit samu sebe, že je to náhoda a ona tuší jenom minimum. Bylo to marné. Musela toho vědět hodně. "Zítra bych tam měla být."
"Odvezu tě," řekla okamžitě, ale já pokroutila hlavou.
"To není třeba," ihned jsem namítla. Nechtěla jsem její pomoc. Nepotřebovala jsem ji.
Koukla se na mě jako bych spadla z višně. Převrátila jsem očima a už si představovala ten proslov. Přednáška o odpovědnosti za sebe a taky za ostatní, kteří by - kdyby mě takový záchvat chytnul třeba v autě - mohli utrpět vážné zranění. Ne, dík. "Tak jo," zabručela jsem bez jakéhokoli nadšení.
●●●
"Podepíšu vám reverz," řekla jsem pevným hlasem a s hrdě vztyčenou hlavou se doktorovi podívala do očí.
Vykulil je na mě a zalapal po dechu. No… Přiznávám, od mé poslední návštěvy, kdy jsem ho ujišťovala, že s léčbou začnu co nejdřív, je to docela změna. Jednou rukou si z nosu frustrovaně strhl brýle, druhou promnul obličej. Pak párkrát zamrkal, jakoby se chtěl ubezpečit, že jsem pořád přítomná. "Co?" vylezlo z něj ne zrovna slušně a dál si mě měřil jak někoho, kdo přilítnul na zlatém prasátku.
"Odmítám léčbu," vyřekla jsem a doufala, že neslyšel, jak má rozhodnost na chvíli zavrávorala.
"To nejde," pokroutil hlavou a teď jsem pro změnu nevěřícně zírala já.
"Dejte-mi-podepsat-ten-pitomý-papír!" zavrčela jsem na něj, teď už rozzlobená.
"Slečno Blocková, prosím, jenom mě vyslechněte." No jo, diplomat. Ale ani se mu nedivím. Lidé s mou diagnózou mají výkyvy nálad. Agrese je prý docela běžná. Byl prostě zvyklý.
A já si najednou uvědomila, že stejně nemám na výběr. Bez téhle přednášky mi ten papír prostě nevytiskne. Povzdechla jsem si a opřela se do křesla.
"Jste příliš mladá aby jste zahodila všechno co vás čeká…"
"Co mě čeká? Já umírám," připomenula jsem mu. Vypadal, že se zhroutí a přitom jsem byla já ta nemocná.
"Chemoterapie vám může prodloužit život o rok, možná dva."
"Rok nebo dva, říkáte?" nevesele jsem se na něj podívala. "A jak dlouho chemoterapie potrvá? Kolik z toho vyžebraného času budu snášet její následky? Dám se do kupy dostatečně rychle, abych si užila alespoň poslední týden? Nebo budu i v poslední hodinu svého života klečet v koupelně ve vroucném objetí se záchodovou mísou, vzpomínajíc na ty krásné časy kdy jsem byla ještě celá a neporušená?"
"Výzkum jde pořád vpřed. Možná už za půl roku vědci přinesou novou vakcínu."
"Novou vakcínu slibují lékaři už celé věky. Tak proč by to měli stihnout zrovna pro mě?"
"Já… opravdu vás nechápu." To je dobrý doktore, já vás taky ne. "Ještě před pár dni jste nás přesvědčovala, že jste absolutně zdravá. Možnost, že jste vážně nemocná, jste prostě nepřipouštěla. A teď to chcete vzdát?"
Lhostejně jsem pokrčila rameny. "Umřela bych tak jako tak. S vaší léčbou, nebo bez ní." Právě po tomhle vyhlášení jsem si byla naprosto jistá, že mě už víc přemlouvat nebude.
Otočil se k počítači, chvíli tam něco ťukal a pak se z tiskárny začali hrnout papíry. Přelítla jsem je očima, kontrolujíc zadané údaje. Právní kecy, podrobná diagnóza i s kupou latinských slov, které jsem neuměla ani přečíst, mé celé jméno a falešný datum narození. Podle toho jsem byla pro všechny tyto lidi dospělá, svéprávná osoba s možností rozhodovat o svém životě.
Čitelně jsem se podepsala a posunula papír doktorovi. Už nic nenamítal. Neříkal vůbec nic, dokonce se na mě ani nepodíval. Promluvil, až když jsem se zvedla a chtěla odjet. "Sestra vám dá papír, který potvrdí psycholog."
"Promiňte?" zmateně jsem na něj civěla, zatím co mi sestra podávala nějakou obálku.
"Podepsala jste reverz. To ale neznamená, že si spokojeně odkráčíte umřít někam nevím-kam. Čeká vás sezení s psychologem, který potvrdí, že jste způsobilá o těchto věcech rozhodovat."
"Tak jo," zamumlala jsem a vzala si to.
Bylo to jenom jedno sezení. To zvládnu. I když, bych asi měla zamlčet, že mám upíří rodinu a léčbu odmítám jenom proto, že se chystám vstoupit do té jejich komunity.
Hm… tu část o upírech asi opravdu vynechám.
●●●
"Něco jsem ti sehnala," řekla jen, co jsem nasedla do auta a podala mi papírovou tašku.
Zmateně jsem se po ní podívala, ale nic víc neříkala. Jen se zařadila do kolony aut a dál pobrukovala písničku z rádia.
Prohrabala jsem se mezi lahvičkami a jednu vytáhla. Ten název mi byl povědomý, ale netušila jsem odkud.
"Potlačí příznaky, než jim to řekneš." Byla jsem ohromena. Zrovna tahle osoba mi pomáhala. Ne že bychom se se Cynthií nenáviděli, ale láska to určitě nebyla. Ještě pořád jsem ji trošku podezřívala, že je to její plán jak se mě rychleji zbavit.
"Odkud to máš?" docela mě to zajímalo.
Pokrčila rameny a jenom tak nezaujatě prohodila: "Mám své zdroje."
"Takže jsi to ukradla z nemocnice," zhodnotila jsem situaci a pobaveně se ušklíbla.
"Každý jsme nějaký. Kdy tam zas půjdeš?"
"Zítra. A jedu sama," dodala jsem, protože by určitě chtěla jít taky. "Ostatní za tím nemusí nic vědět."
Povzdechla si, ale přikývla. "S těmi prášky by to mělo být dobrý."
"Dík." Víc jsem ji toho už neřekla. To, že se zítra nejdu léčit, ale řešit svou sebevražednou misi s psychoušem ji zajímat opravdu nemusí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alethea Alethea | Web | 3. srpna 2012 v 22:23 | Reagovat

Fú, ty nás ale napínaš! Je to úžasné a ako obvykle sa neviem dočkať nasledujúcej kapitoly :)

2 chuckyna chuckyna | Web | 12. srpna 2012 v 19:05 | Reagovat

Paráda :) Docela jí obdivuju, já bych to řekla okamžitě, co bych to zjistila a rozhodně bych to nedokázala zamlčet :D
Piš dál... A pokud chceš, klidně tu korekturu budu dělat i dál, i když jak tak koukám, vůbec to nepotřebuješ! :))

3 Jeanne Jeanne | Web | 13. srpna 2012 v 18:09 | Reagovat

ďakujeeem :) som rada, že sa páči
Chucky: nebude ti to vadiť? O:-) myslím, že tam toho bude na opravu dosť :D :D btw. stále funguješ na rovnakom maily?

4 Kristen Kristen | Web | 20. srpna 2012 v 10:35 | Reagovat

Ach chudera no som zvedavá na sedenie s psychológom :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama