11. Kapitola

9. září 2012 v 22:25 | Jeanne |  Pod maskou
Hojkyy :) Máme tu ďalšiu kapitolu. Nie je najdlhšia, ale myslím, že sa celkom podarila a výnimočne tu máme aj venovanie. Takžeee, túto kapitolu venujem Čoky, za to ako ma stále poháňa v písaní a za jej pomoc pri vymýšlaní toho sexy chlapíka, a Chucky, za jej trpezlivosť pri úprave a komentáre, ktoré vždy zdvihnú náladu :) Ďakujeeem!
A, samozrejme, veľká vďaka aj vám, ktorí komentujete. Robíte mi radosť :)
Koniec kecov, hor sa do čítania. Vaša Jeanne


11. Kapitola

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila dovnitř. Ne proto, že bych snad ještě pořád měla zájem o sezení. Šla jsem, protože jsem měla chuť někoho seřvat. A někdo, kdo mě nechal dvacet minut čekat, vypadal jako doopravdy skvělý kandidát.
Na keramické dlažbě působily zvuky mých podpatků opravdu efektně. V kanceláři byl ale koberec. Bohužel! Ale ani to mě nemohlo rozhodit. Pečlivě jsem si držela nabroušený obličej i s kapkou namyšlenosti. Ta vždycky pomáhá, když chcete někoho zadupat.
Nenamáhala jsem zavíráním dveří a šla dál. Na vysokých podpatcích se mé boky hezky rozhoupaly.
Zůstala jsem stát pár kroků od obrovského naleštěného stolu, v hlavě pečlivě připravený proslov. Zrovna jsem se nadechovala, zdvihla hlavu a spatřila… Okno. Zmateně jsem se rozhlédla a u malého stolku s pár láhvemi zahlédla chlápka. Otočil se ke mně a já konečně spatřila mého psychouše.
Málem jsem si ukousla jazyk, když jsem samým překvapením zaklapla pootevřená ústa.
To… to… O ten stolek se se sklenkou v ruce opíral Bůh. Bez legrace. Ten chlápek postrádal nemoderní brýle, trapný kabátek a vůni konvalinek vymáchaných v deodorantu.
Mohl mít tak dvacet pět, možná šest, na kratičko sestříhané vlasy a velké, blankytně modré oči, v kterých se třpytily neposedné jiskřičky. Z těch očí se dal jenom těžko odtrhnout zrak, ale byla by škoda nevšimnout si zbytku. Nosil starostlivě upravené strniště a v každém uchu náušnici.
Dle oblečení jsem soudila, že se kvůli své práci nijak zvlášť neomezoval. Upnuté džíny přitahovaly pozornost k jeho pozadí. A že se bylo na co dívat! Pod bílým trikem se rýsovala vypracovaná hruď a poutavé cihly na břiše. Rukávy černého saka měl vytažené až k loktům, čím odhalovaly hříšně drahé hodinky a kousek tetování.
Vypadal jako někdo, koho potkáte na pláži se surfem v ruce, ne jako odborník přes lidskou psychiku. Radši byste s ním pařili do rána, než se mu zpovídali se svými problémy.
Můj poutavý a vysoce urážlivý proslov o jeho neprofesionalitě se ztratil někde mezi řádky. Najednou jsem na něj nechtěla křičet. Spíš jsem měla chuť prozkoumat, kam až to tetování sahá. Slušně řečeno.
Plné narůžovělé rty se zvlnily do dokonalého úsměvu a já už se bála, že se opravdu neudržím. Jenomže mi všechny ty pocity přišly spíš jako trapné dé javu.
Při vzpomínce na mé první setkání s Willem jsem se narovnala a nasadila neprostupnou masku. Tehdy to bylo taky tak. Byla jsem okouzlená a připravená udělat cokoliv o co požádá. To oni totižto uměli. Upíři uměli opravdu skvěle svádět.
"Jsem Anna Blocková. Ale to vy víte." Představila jsem se ledovým hlasem a neodpustila si menší popíchnutí. Jeho výraz mě docela pobavil. Vypadal překvapený, možná kapánek zklamaný.
"Jistě," řekl už zase s úsměvem na rtech. "Prosím, posaďte se," kývl ke křesílku, zatím co sám zamířil ke dveřím, zřejmě v úmyslu je zavřít. V duchu jsem se nad tím smála, ale na povrchu jsem si dovolila jenom krátké ušklíbnutí.
Ale stejně jsem neodolala a přes rameno se ohlédla. Jo, ten zadek by stál za hřích.
"Tak slečno," začal, když se - pořád s tou sklenkou v ruce - posadil naproti mně. "Co nás trápí?"
Za normálních okolností bych odkráčela a podala na něj stížnost za nevhodné chování v čase pracovní doby. U tohohle týpka jsem si, ale byla jistá, že se už nějaké to století alkoholu nenapil a ani to neudělá.
Strašně moc mě zajímalo, proč se tak choval. Byl profesionál, to jsem věděla jistě. Když si někdo řekne o takové prachy, musí být. Na vzhledu přece nesešlo. Mohl by tady pobíhat i v kostýmu Supermana, pokud si svou práci odváděl dobře.
"Co trápí vás, opravdu netuším, ale já umírám."
Krátce se zasmál. "Jak jinak. Všichni umíráme. Co k tomu dovedlo vás? Nechal vás přítel? Tatínek odmítnul zaplatit nové Porsche?"
Jo, sekla jsem se. Tohle není psycholog. Možná jeho pacient, co ho zavřel do skříně a hraje si na pana doktora.
Měla jsem se postavit, odkráčet se vztyčenou hlavu a nahlásit ho. Jenomže něco mě nutilo sedět v tom pohodlném, křiklavě fialovém křesílku a hrát s ním tu jeho hru.
A tak jsem se místo odchodu sehnula ke své kabelce a vytáhla složku i s papíry z onkologie. Jak ty papíry studoval, jeho úsměv zamrzl. Já se měla chuť smát, ale nebylo to vhodné.
"Blbý den, co?" zeptala jsem se, šáhla po jeho skleničce a obrátila ji do sebe. Neměl slov, bylo vidět, že je mu trapně. Zdeptala jsem upíra! Jsem fakt boží. Musela jsem se při té myšlence zasmát.
Zmateně a možná trochu vyděšeně se na mě kouknul. Já se kousala do rtu. Sakra! Řekla jsem to nahlas?!
"Jak to…"
Přerušila jsem ho mávnutím ruky. "Nech to být. Já to na tebe neřeknu," s úsměvem jsem na něj mrkla. "A ty mi za to můžeš potvrdit tenhle cár papíru, jo?"
Chvíli na mě němě koukal a pak pokroutil hlavou. "To nemůžu."
Málem mi upadla pusa. Jeho oči už postrádaly tu hravost, měl je vážné a nekompromisní.
Naštvala jsem se. Přirozeně. "Kde se u tebe ta profesionalita najednou bere?" zeptala jsem se útočně.
"Tak jo. Možná jsem se ještě před chvíli choval jako pako ze střední, ale nenechám tě jen tak umřít."
Smála jsem se, i když v tom žádné veselý nebylo. "Ty mě ale nenecháš umřít. Jenom potvrdíš, že jsem schopná rozhodovat sama za sebe."
"To ale ty nejsi," namítnul klidným hlasem.
Bylo hezké, že přijal mou nabídku k tykání, ale nelíbil se mi jeho postoj. "Bože, pomoz," zašeptala jsem tichou modlitbu.
"Amen," dořekl za mě. "Máš tři schůzky, abys mě přesvědčila." Široce se usmál a mrknul na hodinky. "Dneska už nic nestihneme, ale pozítří tě tady čekám v deset." Ještě pořád se usmíval. Sakra! S tímhle chlápkem jenom tak nepohnu.
Ale co… nakonec by to mohla být i zábava. Vzala jsem si od něj složku, postavila se a věnovala mu jeden nic neříkající pohled. "Příště zkus nemarnit můj čas čekáním na chodbě. Zas tak hodně ho nemám." Odkráčela jsem pomalu, mírně houpajíc boky. Upír ne upír, nemohla jsem si pomoct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 10. září 2012 v 22:51 | Reagovat

Potešilo ma, keď som tu videla kapitolu v tak krátkom čase. :) Ono stretnúť nejakého sexy doktora v ambulancií je veľmi osviežujúce a človek sa fakt uvolní (pokiaľ to nie je namyslený debil). Ale myslím, že Anna tohto tu totálne zaskočila svojím problémom. Som zvedavá na pokračovanie. :)

2 Alethea Alethea | Web | 14. září 2012 v 20:34 | Reagovat

Wua. A vieš, že tajne vždy dúfam, že aj ja už konečne natrafím na nejakého sexy doktora? xD

Podobne ako Mira, aj mňa veľmi potešilo, že v takom krátkom už je nová kapitola :) Je úplne super, ako vždy :D, a hrozne som zvedavá čo bude ďalej. Upíri by sa medzi sebou mali poznať, nie? Čiiiže, máme čakať, že sa Annina rodina dozvie, čo jej je? Alebo nie? Alebo ako? ;)

3 Kristen Kristen | Web | 3. října 2012 v 19:47 | Reagovat

Hm som veľmi zvedavá na ďalšie sedenie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama