12. Kapitola

16. prosince 2012 v 13:27 | Jeanne |  Pod maskou
Ahojte :)
Tak nejako som skončila na maródke. A konečne si našla čas na dokončenie pokračovania! Ale už žiadne reči, prajem príjemné čítanie.
J ;-)


12. Kapitola

Drahý pan psycholog se opravdu polepšil. Jeho dveře se otevřely v téměř té samé chvíli, jak jsem zaklepala.
Vešla jsem dovnitř, ale neposadila se. Dnes jsem neměla tu hravou náladu co naposledy. Jestli zůstanu, záleželo jenom na jeho chování.
"Dobrý den, slečno Blocková. Minule jsme nezačali zrovna nejlíp," mluvil klidným, profesionálním hlasem. Krátce jsem přikývla a dál ho sledovala. "Omlouvám se za své chování, bylo to neprofesionální," tvářil se, jakoby ho opravdu moc bolelo tu omluvu vyslovit. Ne jakože by to nemyslel vážně, spíš jakoby nebyl zvyklý omlouvat se.
Opět jsem jenom kývla. Jeho rty se na malý okamžik zavlnily v úsměvu. "Jmenuji se Sebastian Coen," natáhl ke mně ruku a zadíval se mi hluboko do očí.
Jo, tohle byl ten psycholog, který si minule vzal dovolenou. Natáhla jsem k němu ruku a slabě stiskla. Projel mnou znepokojivý pocit, jeho stisk byl mrazivý a zároveň pekelně horký. Dělalo se mi z toho blbě. Cukla jsem, ale pořád nic neříkala. A on byl z toho zřejmě dost nervózní.
"No tak se posaďte, Anno," řekl s povzdechem a kývl na pohovku dost velkou, abych si na ni klidně mohla lehnout.
Vybrala jsem si křeslo u jeho stolu. Posadila jsem se a uhladila si černé šaty. Nemínila jsem se tady udomácňovat. Byla jsem tu jenom na tři schůzky.
"Pokud mám být upřímný, za celou mou praxi ke mně ještě takový případ neposlali…"
"Takový případ," nebylo slušné skákat druhým do řeči, ale tohle jsem potřebovala vědět. "Co přesně tím máte na mysli?" Musela jsem vědět, jestli mě má za sebevraha, ignoranta nebo trosku.
"Myslím tím někoho, kdo nepotřebuje rok navíc. Někoho, komu stačilo dvacet let, aby poznal co je to život."
Asi jsem chápala, co se mi snaží říct. Jo, docela jsem tomu rozuměla. Ale nesouhlasila. Já chtěla žít. Chtěla jsem poznat svět. Ale ne za tu cenu. Ne, když musím škemrat o život u rodiny, která mě už nechce.
"Promiňte mi, kdybych byla nezdvořilá, ale takový rozhovor jsem už vedla s mým lékařem. Co se mi na vás líbí, je že vy se na rozdíl od něj netváříte, jakoby měli v průběhu půl roku vymyslet lék.
Ale jestli se mi líbíte nebo ne," zřejmě nedokázal potlačit pobavený úsměv, "když si mám vybrat mezi jedním rokem stráveným v ošklivé bílé místnosti s rukama plnýma hadiček a speciální dietou předepisující prášky a nic než prášky a dvěma měsíci užívajíc si život jak jen to půjde, vždycky si vyberu dva měsíce." Když jsem to říkala, nedívala jsem se na něj. Zírala jsem na špičku své boty, ztrácející se ve vysokém huňatém koberci. Jistě. Můj proslov by zněl líp, kdybych měla tvrdý výraz a nekompromisně zaťatou čelist. Ale jeho kancelář byla tak děsně útulná a oči příliš lítostivé, že jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Protože taková jsem byla. V cizím prostředí s cizími lidi tvrdá jako skála. Doma, naopak, jsem byla měkkota. V kombinaci s léky, které měli mé symptomy potlačit, jsem byla jako rozbitá panenka Chou Chou.
Dlouho nic neříkal. Měla jsem pocit, že se ani nepohnul. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na něj. Sledoval mě, ale nevypadal, že by mi chtěl za každou cenu protiřečit.
"Kde byste začala?"
"Co prosím?" byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, o čem mluví.
"Mluvila jste o užívání si života. Kde byste začala?"
"Nevím," zavrtěla jsem hlavou a na chvíli se zamyslela. "Ale asi bych nic neplánovala. Šla bych, kam bych chtěla, dělala, co bych chtěla. Možná bych šla zkusit nějaký extrémní sport." Mluvila jsem a mluvila a až pak si uvědomila, že je to pitomost. "Ne, extrémní sport ne. Není to ono, když nemáte co riskovat."
"Takže chcete zkusit něco nebezpečného?"
Pokrčila jsem rameny. "Možná… Ale spíš ne." Fakt, že si nejsem jistá, byl dost deprimující.
"Tak co byste dělala?"
Nikdy jsem psychologii nestudovala, takže… Já nevím! Třeba mu má odpověď pomůže pochopit mé rozhodnutí?
Zkusit to můžu: "Šla bych na nákupy. Koupila bych si hezké šaty a večer se šla bavit do baru. Tančila bych a užívala si pozornosti, které se ostatním bude dostávat o mnoho déle než mně." Rozkecala jsem se, ale líbilo se mi, že mě konečně někdo plně vnímá. "Co byste dělal vy?" optala jsem se to samé.
"Léčil bych se," odpověděl téměř okamžitě. Ale to nebyla pravda a tak jsem to řekla nahlas. "Proč myslíte?"
Trhla jsem rameny. "Jste stejný jako já. Kašlete na pravidla, a proto máte svůj život rád. Ani vy byste svůj čas neplýtval něčím tak naivním a bezúčelným."
Pozoroval mě s nečitelným výrazem v tváři. "Minule to bylo opravdu děsné. Já hrála s vámi, protože jsem se chtěla rozptýlit, ale dnes bych odešla do deseti vteřin. Opravdu jste se choval jako idiot, ale mezi řádky jste ukázal, jaký doopravdy jste. Neuznáváte autority a pravidla jsou podle vás k tomu, aby se porušovaly."
Jeho ústa se roztáhla do úsměvu. "Fajn, dostala jste mě. Ale stejně jsme tu kvůli vám."
Tentokrát jsem se usmála já. Odvést téma hovoru se mi zjevně moc nepovedlo. "Tak pojďte do mě," povzdechla jsem a malinko povolila ramena.
"To už?" hraně na mě valil oči, ale jenom tu chvíli než se rozesmál. "Slečno Blocková, ale zas tak dobře se ještě neznáme," dodal poté, co jsem si uvědomila, co jsem to vlastně řekla a rozesmála se s ním.
Opět promluvil, až když jsme se uklidnili. Ještě pořád se, ale usmíval. "To se nehodilo," poznamenal, ale neomlouval se. Mně to nevadilo. Bylo příjemné pobavit se. Zase jednou…
Ticho, které pak nastalo, nebylo nepříjemné. Jenom jsme tak na sebe zírali, já s pobaveným úsměvem a on tak nějak příjemně rozhozený.
"A co na to vaše rodina?" přerušil to ticho a vrátil mě tak zpět do jeho ordinace. Jo! Do ordinace psychologa.
Můj úsměv se okamžitě vytratil.
"Co na to říká vaše rodina? Podpořili vaše rozhodnutí?"
Zůstala jsem ticho. K tomuhle jsem se nechtěla vyjadřovat. Koukala jsem na svá kolena a nepřítomně točila knoflíkem na šatech, až hrozilo, že ho urvu.
"Anno?"
Nic.
"Anno, vy víte, že byste se mnou měla mluvit."
Zhluboka jsem se nadechla. A pak ještě jednou. A ještě asi třikrát, než se nadechnul on, aby něco řekl. Ale než to stihl, vyhrkla jsem nedokonalou lež: "Nemám rodinu."
Zůstal zaražený. Opravdu to nečekal. Byl si až moc jistý. Zaujímalo by mě proč. "Povězte mi o tom," řekl a dokonce to znělo trochu jako prosba.
"Nemluvím o tom," řekla jsem, jakoby to vše vysvětlovalo a debata byla ukončená."
Nehádal se semnou. Ale otevřel si nějakou složku. Chvíli se prohrabával v papírech, až našel co hledal. Začetl se a pořád se mračil. Skrčil čelo, šlehl po mně pohledem a zase se zakoukal do papírů. "Chybí vám tady jakákoli zmínka o rodině."
Chápavě jsem se na něj usmála. "Říkala jsem vám, že ji nemám."
"Jak to? Každý máme rodinu."
"Sirotci ne!" odbila jsem ho rázně. Ty lži mě znervózňovaly.
"Ani o tom tady není zmínka," namítnul rozhořčeně.
"Někteří lidi mají rádi soukromí. Smiřte se s tím, jsem jedním z nich." Chtěl mi na to něco říct. "Myslím, že už musím jít," poznamenala jsem dřív, než stihl otevřít ústa a postavila se.
"Počkejte, slečno. Ještě jsme neskončili."
"Ale ano, skončili," kývla sem směrem k velkým nástěnným hodinám. Sezení jsme přetáhli o pět minut.
"Jo, jasně," přikývl a postavil se. "Uvidíme se příště," usmál se a podal mi ruku.
Přijala jsem ji a otočila se na odchod, ale u dveří mě zastavil jeho hlas: "Mluvila jste o tom, jaký doopravdy jsem. Co kdybyste příště ukázala vy mě, jaká jste?"
Pokroutila jsem hlavou. "Nerozumím."
Usmál se. Tak nádherně, že se mi nechtělo odcházet. "Vyčesané vlasy, vysoké boty a kostýmky do kanceláře? To nejste vy."
Přejela jsem ho pohledem a bez slova odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristen Kristen | Web | 16. prosince 2012 v 16:35 | Reagovat

Úžasná kapitola a ten začiatok ako "začali" odznovu no... ach jaj dúfam že nebudeme zase čakať tak dlho :D

2 MIRA MIRA | 17. prosince 2012 v 11:31 | Reagovat

Som rada, že si pridala kapitolu. :) Som zvedavá aké bude ďalšie sedenie. Dúfam, že si už zdravá a cez prázdniny budeš mať čas aspoň na jednu novú kapitolu.:)

3 Sašenka Sašenka | 20. prosince 2012 v 18:16 | Reagovat

laaasko :) bezchybneeee.fantasticke ukoncenie a uz sa tesim na pokracovanie :P ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama