16. Kapitola

10. února 2013 v 19:46 | Jeanne |  Pod maskou
A pokračovanie... :) J


16. Kapitola

"Pokud jsem ji nesnědl doteď, myslím, že už to nehrozí," řekl až příliš klidným hlasem a já v duchu zaúpěla. Tohle bude průser.
"Doteď?" zamračil se Zach a zvědavě si mě měřil. "Vy se znáte?"
"Jo, asi pět minut," ujala jsem se rychle slova, protože Sebastian se nadechoval k dlouhému vysvětlování. Zamračil se na mě a nechápavě kroutil hlavou.
Využila jsem, že se Zach zrovna ohlídnul a zuřivě na Seba vykulila oči a pomalu kroutila hlavou. Nezkus ani ceknout! Posílala jsem mu v myšlenkách.
Málem mě zabil pohledem, ale to nám už můj bráška laskavě věnoval svou pozornost. Kéž by ne. "Tak dej alespoň bacha, ať ona nesežere tebe," zasmál se a přátelsky ho praštil do ramene.
Ceonovi to přišlo vtipné. Já se urazila. Už jsem se jim chystala něco říct, ale ani jeden si mě nevšímal.
"My dva se ještě neznáme," poznamenal Sebastian a natáhl k Zachovi ruku. "Jsem Sebastin Coen."
"Zachariáš Block. Ale známí mi říkají jenom Zach."
Vesele si potřásali rukama, zatímco jsem vymýšlela, jak odsud Sebastiana co nejrychleji dostat pryč.
"Promiň, Sebastiane, ale jak to, že vůbec neznáš hostitele?" zeptala jsem se zvědavě, snažíc se o zázrak - udělat z něj nezvaného hosta. Jenomže takoví chlapi nikdy nebudou nezvaní.
Otočil se na mě se širokým úsměvem. Jasně, že věděl, o co mi šlo. "Mě sem, vlastně, pozvala Thia," řekl s tím božským úsměvem.
"Kdo?" vykulila jsem na něj oči.
"Sebastiane!" zapištěl někdo za mými zády a asi vteřinu na to, se kolem jeho krku obmotaly Cynthiiny paže. "Ráda tě zase vidím!"
"Jo, Cynthia," zamrmlala jsem a vážně měla chuť odejít. Ale musela jsem dávat bacha, aby neřekl něco, co by neměl.
"Koukám, že se s Annou a Zachem už znáš," štěbetala dál moje nová "sestřička". "Musíš poznat i ostatní."
"Ostatní?" zeptal se zvědavě a divně se na mě podíval. "Možná by si mi to mohla vysvětlit, Thio," požádal ji tiše.
"Blockovi jsou naši staří známí. Nedávno jsme se zase setkali a rozhodli se, že se k nim připojíme," vysvětlovala natěšeně.
"Připojíte?"
"Jako rodina." Pořád se usmívala, ale pomaloučku přecházela do vážného výrazu. "Možná bychom si o tom mohli promluvit později. Co ty na to?" nenápadně kývla mým a Zachovým směrem a nejistě se usmála.
"Jistě," přikývl Sebastian a usmíval se, jakoby se bavili o počasí. Ale já měla tu čest vidět za oponu a dovolím si soudit, že byl nasraný. Možná na Cynthiu, protože mu něco zapomněla říct. Ale já bych vsadila krk na to, že mě v mysli potají trhá na kusy, protože jsem mu lhala.
Hm… Jak jsem tak pozorovala Cynthiu, došlo mi, že nejsem zas tak výjimečná. Ona očividně jeho blbou náladu postřehla taky, protože na něj chvíli vyčkávavě zírala a pak zdrhla, mrmlajíc něco nepodstatně důležitého.
Jen co Connie přinesla nový tác s "pitím", spakoval se i Zach, křičíc při tom, že jde na medvěda.
"Jo. Upíři jsou vyspělí," broukla jsem si pro sebe sarkasticky. Akorát, že jsem jimi byla obklopena, takže se jich hned několik otočilo mým směrem. Bylo mi to fuk a stejně jsem měla větší problém se Sebastianem, tak jsem jim jenom zamávala s tím dětinsky drzým úsměvem, který má rodina nesnášela.
Dřív než jsem stihla udělat nějaké další divadélko, mě Sebastian chytnul za paži a táhl do mého předešlého úkrytu - pod schody. "Mám pocit, že si musíme promluvit, Anno," zavrčel mi tiše do ucha.
"Hm…" Já říkala, že to bude průser. Kde je můj hodný flegmatický Sebík?
"Hned!" Byl naštvanější, než bych do něj řekla.
Doteď jsem ho měla za zády, ale otočila jsem se mu čelem a přímo cítila, jak mi z obličeje mizí i poslední zbytky zábavy. "Uklidni se," varovala jsem ho. "A ztiš to."
"Jo, jistě. Já zapomněl, že se neznáme," odsekl mi kousavě a já se musela zasmát.
"Mluvíš jako odvržený milenec."
"Na tvém místě bych se nesmál. Jestli tvůj bratr neví, že chodíš ke mně, vsadil bych se, že neví ani o tvé nedávné návštěvě on…" přisála jsem se mu na rty a zatáhla ho dál do stínu, aby nás nikdo neviděl.
Když se mi od něj konečně podařilo odtrhnout, zatímco on se celou dobu tvářil, jakoby mohl upír upadnout do šoku, ztišila jsem hlas na šepot, který jsem téměř sama neslyšela: "Říkám, ztiš to. Nebo o tom radši nemluv vůbec." Gratulovala jsem si k tak skvělé výmluvě, proč ochutnat ty jeho rty. Kruci! Možná by o té onkologii přece jen mohl znovu začít.
Vypadal, že mu ještě chvíli potrvá, než se probere. Ale no tak! Já přece nelíbám tak špatně! Ale rozhodla jsem se mu tu chvíli přece jen dát. A zatím dumala nad tím, jak mu zavřít ústa.
"Hele," řekla jsem nakonec, protože procitnul a divně na mě zíral. "Já náhodou vím, že vy psychologové nesmíte vykecat nic, co vám pacient důvěrně řekne," mluvila jsem důrazně a dělala důležitou. "Tak si myslím, že by bylo ve tvém zájmu pomlčet o některých věcech."
Na tváři se mu roztáhl úsměv alfa samce a dokonale napodobil můj důležitý tón. "Ty si doopravdy myslíš, že by mě stížnost jedné psychicky labilní pacientky poškodila?" zasmál se tomu. "Tohle mě doopravdy nezastaví, drahá," oslovil mě posměšně a naklonil se blíž.
"Já přeci nespoléhám na nějaké stížnosti," usmála jsem se široce a odtáhla se od něj. "Vím, že vám tenhle trapný lidský systém neděla nejmenší potíže."
"Tak jak si můžeš být tak jistá, že nepoběžím za tvým bratrem?"
"Kvůli pravidlům se zrovna neprotrhneš. Ale máš nějaký důvod, proč sis vybral zrovna tohle zaměstnání. Přece nezklameš svou práci jenom proto, že tě nějaká lidská troska obelhala."
Svými slovy jsem si byla naprosto jistá. Možná jsme se seznámili jenom nedávno, ale já měla pocit, že přesně vím, jaký je. I pod těmi jeho maskami. Věděla jsem, že když ho něco překvapí, je naprosto klidný. A zlobí se jenom, když je to opravdu vážné. Taky jsem věděla, že se často směje, když uvnitř trpí a když je doopravdy šťastný, jeho úsměv je jenom mírný, ale s třpytem v očích.
Jen pár dní, ale stejně jsem věděla, že jsem tohle kolo vyhrála. A že si on bude chtít později promluvit. Později…
Když jsem kolem něj přecházela, abych se vrátila mezi ostatní, nenápadně jsem mrkla a mile se usmála. Bez slova jsem se zamíchala mezi bavící se hosty a snažila se ho už jenom ignorovat.
Nebudu lhát, zas tak snadné to nebylo. Byl k sežrání, i když nechal džíny doma. Ale překonávala jsem se, držela se v Zachově přítomnosti, pořád byla zaneprázdněná mluvením s hosty a tančila vždy, když jsem ho zahlédla jít mým směrem.
Dalšímu setkání s ním jsem se sice vyhnula, ale i přesto jsme se nepřestali propalovat očima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristen Kristen | Web | 10. února 2013 v 20:11 | Reagovat

Tak po dlhej dobe kapča. Poznámka o vyspelosti úpirov bola dobrá a aj scénka Sebík/Anna super. Veľmi pekná kapitola

2 MIRA MIRA | 12. února 2013 v 10:10 | Reagovat

Včera som sem klikla a zbadala som novú kapitolu.:) Veľmi si ma potešila.:) Sebastian zostal pekne zaskočený, ale kto by nebol, a hlavne naštvaný. Ešte že to Anna vzala pevne do rúk. Som zvedavá, čo bude ďalej, ako sa to vysvetlia. Dúfam, že ju Seb nebonzne rodine. To by potom pre mňa nebol taký sexi.
PS: Tie šaty z 15.-tej kapitoly sú krásne. Teraz som si ich všimla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama