17. Kapitola

24. července 2013 v 19:03 | Jeanne |  Pod maskou
Helouuuu.
Tak a volajte ma spomalená kráľovná! Ale ja so to dala! Včera som kapitolu dopísala a už dnes som si ju našla v maili opravenú. Takže koniec-koncov, za to, že ju tu máte už dnes vďačíte len Chuckyne. Ďakujem, drahá, si poklad :)
Ale koniec kecov, ide sa na čítanie. Sašenka (Čoky) ma upozornila, že by bolo fajn tak nejako zrhnúť čo sa dialo v predošlých kapitolách, pretože - priznajme si - kapitoly prichádzajú žalostne pomaly a ja by som sa ani nečudovala, ak by ste si polovicu deja nepamätali.
Tak Vám už len poďakujem za všetky komentáre a poprajem príjemné čítanie.
Jeanne

*** Stručné zhrnutie ***
Anně diagnostikovali akutní formu leukemie, ale odmítla léčbu, kvůli čemu musela podstoupit sezení u psychologa. A kým ona přesvědčovala sexy upíra s diplomem o svém zdravém rozumu, její rodina do domu pozvala starých známých, mezi nimi i Cynthiu - novou lásku Williama.
Další ránu osudu Anna dostane, když omylem vyslechne rozhovor svých příbuzných, kteří ji plánují opustit.
Vše, ale vypadá mnohem líp, když Darrel zorganizuje večírek na rozloučenou pro celou jeho rodinu včetně Anny. A ona má opět pocit, jakoby k nim patřila.

Už zůstává jenom jediná komplikace… Sebastian Coen.



17. Kapitola

Překulila jsem se na druhý bok a víc se zahrabala do deky. Ještě se mi nechtělo vstávat a měla jsem pocit, že to stejně nebude příjemný pocit. Včera jsem to trošku přepískla. Nebyla jsem zvyklá pít na prášky. Doktor by mě za to zřejmě nepochválil.
Zavřela jsem oči a ještě na pár chvil se tvářila, že neexistuju. Pomohlo to. Sice jsem pořád nebyla jako rybička, ale blížilo se to k slabému průměru. A na ten jsem si v posledních dnech zvykla.
Skopala jsem ze sebe deku a vstala z postele. Všechno jsem nechala, jak bylo, a přešla do šatny. Z kosmetické tašky jsem vyndala lahvičku s léky a dva si hned hodila do pusy. Lahvičku jsem schovala zpět a z ramínka stáhla saténový župan. Přehodila jsem ho přes sebe, zakrývajíc krajkové prádlo ze včerejška.
Bosa jsem seběhla schody a stavila se v koupelně na ranní hygienu a pospíchala do kuchyně. Měla jsem docela hlad, ale něco bylo špatně. V domě vládlo zlověstné ticho a zdi se zdály být nezvykle bílé. Až později jsem si všimla proč. Chyběly fotografie. Všechny rodinné fotky byly sundané. Zůstaly po nich jen vybledlé fleky obdélníkových tvarů a hřebíky.
Ta situace se mi přestávala líbit. Balit měli až zítra. Nebylo tu jediné logické vysvětlení pro sundané fotografie a - jak jsem zjistila později - nábytek z obýváku přirazený na hromadu a potáhnutý ochranným igelitem.
Zkusila jsem na někoho zavolat, ale nikdo nebyl doma. Zamyšleně jsem bloumala po kuchyni, než jsem si všimla zažloutlé obálky na stole. Kousajíc si do rtu jsem se za ní natáhla a vzala ji do rukou. Na staře vyhlížejícím papíře bylo nadepsané mé jméno.
Nebudu popisovat, co následovalo pak, protože si to tak docela nepamatuju. Jediné co se mi do paměti zarylo tak silně, že to ani počáteční šok nesmazal, bylo chaotické přehrabování papírů, co byly uvnitř obálky. Kupní smlouva na byt, klíčky od auta a složka s logem místní banky. Všechno na mé falešné doklady, čím jsem se pro svět stala o dva roky starší a tím pádem dospělou osobou schopnou postarat se o sebe.
Vím, že jsem to všechno zkontrolovala asi třikrát, než jsem si připustila možnost, že by mi nic jiného nenechali. Žádný dopis na rozloučenou, žádné vysvětlení.
Co následovalo pak, bych označila za šok způsobený silnou citovou krizí. K sobě - i když jsem doopravdy v bezvědomí nebyla - jsem přišla až o několik hodin později, když se neodbytné bouchání na vstupní dveře stalo nesnesitelným i pro moji vyhaslou mysl.
A tak jsem jenom zavrtěla hlavou a utřela si slzy, které mi začaly téct, ani nevím kdy. Pomalou chůzí jsem se doplížila až ke dveřím a s docela ubohým výrazem je otevřela.
Neměla jsem slova pro narušitele mého soukromého pekla, tak jsem jenom pitomě koukala na jeho bílé tenisky. Docela jednoduché, ale pekelně drahé. Pohledem jsem rychle přelítla otrhané džíny a triko s barevným potiskem pod šedou mikinou až k rozesmátému obličeji. Nutno uznat, že ten úsměv zmizel rychlostí blesku, jakmile se oči mého drahého psychologa zakoukaly do mého oslnivého já.
"Anno?" zeptal se váhavě.
"Co tady chceš?" vylítlo ze mě dřív, než jsem svou pusu stihla zastavit. Ale byla jsem tak nabroušená, že to ani nebylo možný.
"Nepřišla jsi na sezení," řekl už klidně a opřel se o rám dveří. "Na to poslední sezení," dodal jako pro pitomce.
Sakra, to sezení! Dnes v půl devátý. Jsem pitomec!
"Jo, to," přikývla jsem, jakože si už vzpomínám. "Musela jsem usnout."
"To vidím," řekl stručně při pohledu na mé oblečení.
"Budeme to muset přeložit," řekla jsem s hranou lítostí a chystala se zavřít dveře. Omyl.
"Poslední sezení nemůžeš přeložit," namítnul nabručeně a zachytil dveře dřív, než ho praštily do obličeje. Nebezpečně se naklonil, jakoby chtěl v nehlídanou chvíli vpadnout do domu.
Víc jsem mu zastoupila cestu, abych mu tím naznačila, že opravdu není vítaný, ale nevypadal, že by si z toho něco dělal.
"Tak co mám udělat, abys mi dal pokoj?" žadonila jsem zoufale. Bylo toho na mě moc, neměla jsem energii na nějaké debaty s ním.
"Pustit mě dovnitř," řekl rozhodně.
Cítila jsem, jak se můj nevyspalý ubrečený obličej zkroutil do snad ještě horší grimasy… a rezignovaně mu ustoupila z cesty.
Vpálil si to dovnitř a na věšák u zrcadla hodil svou šedou mikinu.
"Ale nebudeš se na nic ptát, ani nic komentovat!" křikla jsem za ním, když jsem se loudala za jeho samozvaným zadkem, který si to drze rázoval hloub do domu.
Zdálo se mi, že udělal něco jako přikývnutí, ale stejně to mohlo být i uznalý pokývnutí hlavou nad pečlivě srovnaným nábytkem pod igelitem.
Nechala jsem ho, ať si jde, kam chce a vrátila se do kuchyně. Všechny papíry z obálky jsem smetla do šuplíku a usadila se na kuchyňskou linku, jak jsem to mívala ve zvyku. Zamračeně jsem koukala po celé místnosti a mírné návaly zlosti si vybíjela na kuchyňské lince.
"Co ti to udělalo?" zeptal se pobaveně, když se zjevil ve dveřích. Změnu jeho nálady jsem ignorovala, ale alespoň jsem do té skřínky přestala kopat.
"Na nic se neptat," zopakovala jsem tiše svůj základní požadavek, na co ne příliš vážně přikývnul, aby se v další sekundě mohl zeptat, kde je má rodina.
"Jo, tuhle otázku si taky kladu," zamručela jsem podrážděně a seskočila ze skřínky. Dle jeho nechápavě zdviženého obočí jsem hádala, že to nebyla zrovna ta odpověď, kterou očekával a tak jsem jenom pohodila hlavou. "Odkud je vlastně znáš?"
"Neznám."
Věnovala jsem mu opravdu podrážděný pohled. "Nikdy nezvou cizí upíry," namítla jsem. Pokud jsem v domě, dokončila jsem už v duchu pro sebe a přerovnávala ovoce v misce.
"Pozvala mě Thia, to jsem říkal už včera. Tvou rodinu jsem viděl poprvé."
"A odkud znáš Cynthiu?" ptala jsem se dál. Opravdu jsem doufala, že jsou v nějakém úzkém příbuzenském vztahu a tudíž ví, kde se nacházejí.
"Nemá ráda, když ji někdo říká Cynthia," dodal jakoby mimochodem.
"Já vím," řekla jsem automaticky a radši se vrátila k původní otázce. "Tak odkud ji znáš?"
"Upíři se prostě znají," odseknul vyhýbavě a zakoulel na mě očima, jako bych byla blb. Už zase. "Proč jsi mi lhala?" přešel do protiútoku a nebezpečně se nakláněl nad mým obličejem, až jsem měla pocit, že mě chce sníst. "Ptal jsem se na tvou rodinu. Nechránilas tím jejich tajemství, tak proč?"
"Protože já do té rodiny nikdy nepatřila!" zařvala jsem na něj a praštila ho do hrudě. Jako utrhnutá z řetězu jsem téměř vyrvala šuplík s kořením, když jsem odtamtud vytahovala tu fůru papírů. Práskla jsem s tím na stůl, o který se opíral, a s rukama založenýma na hrudi se otočila k francouzskému oknu, abych se trochu uklidnila.
Slyšela jsem šustění papírů, jak se v tom přehrabávala a nutila se zhluboka dýchat, protože emoce se nepřestávaly drát ven.
"Odjeli?" zeptal se šokovaně, ale já pořád mlčela. "Neměli jste se stěhovat až zítra?"
"To nikdy nebylo v plánu," zachraptěla jsem tichým prázdným hlasem. Cítila jsem, jak jedna slza vyklouzla přes stisknutá víčka a zastavit ty ostatní už bylo marný.
"O čem to mluvíš?" očividně nechápal.
A proč by taky měl? Cynthia ho zřejmě nezasvětila do jejich odjezdu, neměl nejmenší tušení. Ale mně se o tom taky nechtělo mluvit a už vůbec ne s psychologem, na kterém záviselo, jestli poslední měsíce svého života strávím v léčebně, nebo na svobodě.
"Oni to plánovali! Rozhodli se už dávno, jenom mě do dnešního rána tahali za nos! A to je vše, co potřebuješ vědět," řekla jsem ledovým hlasem, když jsem se na něj konečně otočila.
Ale jemu to nestačilo. Začal na mě řvát něco o tom, jak jsem na oplátku tahala za nos já jeho, jak jsem mu lhala a prý sama nejsem lepší, vždyť jsem vlastní rodině neřekla, že umírám.
Začala jsem v něm poznávat psychologa-kreténa z našeho prvního setkání. Jasně, i já byla plná emocí, ale co on o tom může vědět, že si dovolí řvát na mě jako na malou holku.
"Víš, proč jsem jim neřekla, že jsem nemocná? Protože je to nezajímalo! Chodili kolem mě, ale nikdo si nevšiml, že nosím o dvě čísla menší oblečení! Nebo že mám pod očima černé kruhy a na krku divné skvrny, že mám na jídelníčku už jenom samé pilulky a téměř nespím. Ani jsem se nemusela snažit něco schovávat. A pak? Přitáhli domů Annette s Brianem a Cynthiou. A ze mě byl najednou mazlík, který je přestal bavit!" Z mých slov čišela čistá nenávist a já sama netušila, jestli k nim, nebo k mému životu. Ale bylo mi fuk, že dělám scénu jako hysterka, protože každým dalším slovem byla tíha na mém srdci menší a menší.
"Tak mi pak, pane doktore," řekla jsem posměšně a pokračovala: "promiňte, že jsem vám svou perfektní rodinku zamlčela, protože jsem opravdu nepotřebovala, aby mi ty kecy o silném rodinném poutu, které zvládne vše, tlačil do hlavy další pitomec, který o tom ví kulový!" Poslední větu jsem vysypala na jeden nádech, zatím co se intenzita mého hněvu měnila z hysterického na pološílený.
Moje tělo ten stav ale nezvládalo, protože mě zachvátil příšerný záchvat kašle, načež jsem se musela chytnout stolu, protože bych se zřítila na podlahu. Pokoušela jsem se do plic nabrat dech, ale mezi neustálým kašlem to nešlo a já cítila, že ještě chvíli a má pleť by mohla nabrat modravý odstín.
A právě v té chvíli se zjevil opět ten rozumný doktor psycholog, který mě i navzdory protestu vysadil na stůl a rukou za mým krkem mě přinutil dívat se do těch jeho bezchybných modrých duhovek. "Pššt," opakoval pořád dokola, jako malému dítěti a druhou rukou mi jemně třel paži. "Hlavně se uklidni. Pššt. Sebeovládání."
Sebeovládání? To si ze mě dělá legraci?
"Sebekontrola, sebeovládání, Anno. Je to jenom blok v hlavě. Pošli to pryč." Měl tak dokonalý hlas, že jsem se vybodla na předsudky a pokusila se ho aspoň na chvíli poslouchat. "Koncentruj se, Anno, převezmi kontrolu a… Nadechni se!" Jeho tón byl rozkazovačný, ale hlas byl pořád tichý a líbezný. A já si najednou uvědomila, že se mé dýchání dostává do normálu.
Ještě pár sekund jsem se soustředila jenom na nádechy a výdechy, a náhle jsem pocítila pevnou půdu pod nohama, zaměřila jsem se na dva modré kamínky ve vážném obličeji a jejich bezprostřední blízkost.
Na chvíli mě to vyhodilo z rytmu a začala jsem se mírně třást, ale přesto jsem tu vzdálenost neporušila. V hlavě se mi spustil film se všemi možnými konci téhle scény, od rozsápaného krku přes stydlivé omluvy za ten zkrat.

A Coen opět zazářil, protože už o pár vteřin později ochutnávala mé roztřesené rty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 25. července 2013 v 9:32 | Reagovat

Kapitola je super. Zatiaľ sa rozpisovať nebudem, až budem mať čas, tak ešte niečo napíšem.:D

2 Alethea Alethea | Web | 26. července 2013 v 0:13 | Reagovat

Ja naverím, že som sa dožila :D Ale nie, veľmi sa teším! Kapitola je, ako obyčajne, úžasná, len mi je ľúto, že je taká krátka a naozaj pevne dúfam, že sa pokračovania dočkáme skôr. Tento skvelý príbeh si to ozaj zaslúži! :)

3 MIRA MIRA | 26. července 2013 v 1:12 | Reagovat

Celý deň, si pripravujem čo napíšem keď sa sem dostanem a potom konečne keď som tu, tak mám okno.:P
Kapitola bola super, plná emócií. Fakt som bola taká naivná, keď som dúfala že Annina rodina ju predsa nenechá osamotenú? Normálne ma prekvapili. Je od nich " pekné", že ju nechali zabezpečenú, ale oni si fakt nevšimli, že nie je v poriadku?
Coen bol super. :D Ako ju prišiel zkontrolovať prečo neprišla na sedenie. :)
Inak, vieš čo ťa teraz čaká? Teraz musíš rýchlo napísať ďalšiu kapitolu, pretože si nás navnadila čo sa bude diať ďalej. :D

4 Kristen Kristen | 26. července 2013 v 14:52 | Reagovat

Ako obyčajne skvelá kapitola dĺžku vytýkať nebudem lebo i ja píšem krátke kapče. Som zvedavá čo bude ďalej a ako dlho na kapču budeme čakať :D

5 Lia Lia | 31. července 2013 v 9:57 | Reagovat

ja uz som aj zabudla na tuto poviedku :D.Aleeeee :P, strasne sa mi paci, aj tato kapitola, som hlavne zvedava, co bude dalej ;)...skvele :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama