18. Kapitola

27. srpna 2013 v 17:46 | Jeanne |  Pod maskou
Tááák. A poviedka je konečne dospelá! :)
Ja viem, zase mi to trvalo a asi vás nepoteší ani to, že nie je siahodlhá, ale aj napriek tomu som so sebou spokojná :) (a zväčšila som písmo, aby ste mali aspoň dobrý pocit z tej dĺžky :P) . A viac kecov k tomu netreba :D :D
Tak si užite novú kapitolu. Ak sa vám bude chcieť, nechajte komentár - pochvala či kritika, všetko svojim spôsobom poteší - a tí, ktorým sa prádzniny pomaličky končia - užite si zvyšok leta :)



18. Kapitola

Tupě jsem zírala do stropu a snažila se v hlavě uspořádat události posledních hodin.

"Sebekontrola, sebeovládání, Anno. Je to jenom blok v hlavě. Pošli to pryč." Měl tak dokonalý hlas, že jsem se vybodla na předsudky a pokusila se ho aspoň na chvíli poslouchat. "Koncentruj se, Anno, převezmi kontrolu a… Nadechni se!" Jeho tón byl rozkazovačný, ale hlas byl pořád tichý a líbezný. A já si najednou uvědomila, že se mé dýchání dostává do normálu.
Ještě pár sekund jsem se soustředila jenom na nádechy a výdechy, a náhle jsem pocítila pevnou půdu pod nohama, zaměřila jsem se na dva modré kamínky ve vážném obličeji a jejich bezprostřední blízkost.
Na chvíli mě to vyhodilo z rytmu a začala jsem se mírně třást, ale přesto jsem tu vzdálenost neporušila. V hlavě se mi spustil film se všemi možnými konci téhle scény, od rozsápaného krku přes stydlivé omluvy za ten zkrat.
A Coen opět zazářil, protože už o pár vteřin později ochutnával mé roztřesené rty.

Potřásla jsem hlavou a hloub se uvrtala do polštáře.

Pár vteřin, než si moje hlava uvědomila co se děje a dalších pár, než jsem definitivně zahodila poslední zbytky zdravého rozumu. Rukou jsem mu zajela do vlasů a přitáhla si ho blíž, abych náš polibek prohloubila. Tak nějak jsem pořád čekala, že mě každou chvíli odstrčí a odpíská to jako krok vedle, ale do té doby z toho má praštěná hlava chtěla vydolovat co nejvíc.
Hladil mě na zádech, klouzal rukama shora dolů a dál mě líbal s takovým citem jako ještě nikdo. A já mu chtěla být ještě blíž.
Omotala jsem mu nohy kolem pasu a víc se na něj natiskla. Jeho dlaně se posunuly níž, vklouzly pod župan a nadzvedly mě do jeho náruče. Pevně jsem se ho chytla a nechala se odnést o pár kroků dál, kde mě položil na kuchyňský ostrůvek.

Otřásla jsem se zimou při té vzpomínce. Přikrývku jsem si vytáhla až ke krku a zalitovala, že jsem nechala pootevřené okno.

To jak mě položil na chladnou pracovní desku, jak mi rozhrnul župan a rukama přejížděl po těle, ten náhlý chtíč a touha. Jeho doteky, polibky, můj tichý šepot, že chci víc a jeho pobavený smích.

Přehrábla jsem si vlasy a dotkla se krku na místě, kde mě pořád dokola líbal.

Hlasitě jsem vzdychala pod dotekem jeho studených dlaní, které mě hladily na místech, které předtím zakrývala podprsenka a spokojeně předla, když mi prstem kroužil po břiše a šel pořád níž, až mezi prsty sevřel krajkovou látku mých kalhotek. Tam se na malý okamžik zastavil a laškovně na mě mrknul. Zpod černé látky koukal konec latinského výroku.
Sebastianovi zasvítily oči. Vypadal jako malé dítě na Vánoce, jako když se nemůže dočkat, až mu rodiče dovolí rozbalit dárky.
Musela jsem se té myšlence zasmát a on to vzal jako pobídnutí. Vysvlékl mi kalhotky a jemně pohladil mé tetování. "A že prý ho neuvidím," ušklíbnul se a vtisknul mi polibek na tvář.

Když jsem se nad tím zpětně zamyslela, přišlo mi to mile ujetý. Protože normální chlap by se v té chvíli staral o něco jiného, ale toho mého to tetování vážně zaujalo.
Že prý toho mého. Musela jsem se zasmát nad mými myšlenkami. Myslet si, že mi padne k nohám, bylo až trapně naivní. Byla jsem velká holka. Věděla jsem, že to naše dobrodružství už žádné další pokračování mít nebude. Ale stejně jsem na něj nedokázala přestat myslet.

Na ty ruce, které se mazlily s mým tělem, na rty, které mě nezasypávaly polibky jenom na ústech, na tichý, něžný hlas, který bych dokázala poslouchat do konce svého života.
Přehnula jsem se mu v náručí jako luk, když do mě energicky vniknul. Naše hlasy se proplétaly v společném vzdechu, pohybovali jsme se současně a bez obtíží střídali polohy. Tiskli jsme se k sobě, co to jen šlo a společně udávali tempo. Byli jsme sehraní, jako bychom už roky tvořili pár.
A pak, když mě opustili poslední zbytky adrenalinu a já pocítila bolestné pnutí v těle způsobené náročnější fyzickou aktivitou, mě jemně povalil na postel a zlehka si na mě lehnul. Zpomalil naše pohyby, aby mě ještě víc nevyčerpával a se vší něhou dál uspokojoval nás oba. Vyvrcholili jsme téměř společně a on se pak svalil do přikrývky vedle mě.
Ještě chvíli jsme oba vydýchávali naše opravdu dlouhé číslo a pak ke mně natáhnul ruce a přitáhl si mě blíž k sobě. Políbil mě na čelo a zavrtěl se, jakoby si hledal tu nejpohodlnější polohu ke spánku.
Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale byla jsem unavená a usnula dřív, než jsem stačila otevřít pusu.

Tělo mě ještě pořád bolelo - daň za žhavý sex s polobohem - ale po duševní stránce jsem se cítila o něco líp, než ráno. Nevím, jestli to udělal, protože ho vyprovokoval můj chabý ohoz, nebo mu přišlo líto mé situace a chtěl mě přivést na jiné myšlenky. Ale rozhodla jsem se na to nemyslet, alespoň do doby, než to nebude třeba.
Odfoukla jsem pramen vlasů, co mi spadal do obličeje, a natočila hlavu. Zadívala jsem se na jeho spící tělo a musela se usmát. Spal sladce jako dítě. Vůbec se to nepodobalo běžnému upířímu spánku, jaký jsem pozorovala u členů mé rodiny. Oni vypadali vždycky tak… mrtvě.
Nechtěla jsem na něj dál civět, protože jsem z vlastní zkušenosti věděla, že to dotyčného zaručeně vzbudí. Tak jsem dál zírala do stropu a snažila se ignorovat vzdálené bubnování deště za okny.
Ale stejně jsem se musela zvednout, protože mi už doopravdy začínalo být chladno. Zavřela jsem okno a ještě chvíli se zůstala dívat na prázdné parkovací místo před domem. Ještě nikdy tam nebylo tak prázdno.
Možná jsem si to celé jenom nalhávala. Sebastian mi možná pomohl zapomenout, ale jenom na chvilku. Ta bolest se vrátí a on tu pak už nebude.
Uslyšela jsem tření látky a pak tichý šepot. "Proč zrovna ´Homines sumus, non dei´?"
Otočila jsem se na něj s mírným úsměvem. "Znamená to: ´Jsme lidé, ne…´"
"Ne bohové," skočil mi pohotově do řeči. "Já vím. Kdysi jsem latinu překládal." Řekl to, jakoby to bylo naprosto normální. A proč taky ne? Dnes umí latinu každý, ne? Vejtaho!
"Spíš mě zajímalo, proč zrovna tenhle citát," vysvětlil svou předešlou otázku.
"Já…" Nikdy jsem o tom nemluvila. S nikým. Možná bylo načase to změnit. "Byl to oblíbený citát mojí mámy. Té biologické mámy," ozřejmila jsem a na chvíli měla pocit, že zatajil dech. "Vždycky když se přihodilo něco, s čím se už nedalo nic dělat, říkávala zrovna tohle. Říkávala to i tehdy, když jsem chtěla daleko víc, než bylo v její moci."
Bylo divný o tom po těch letech mluvit, ale necítila jsem žádné svírání srdce tak jako dřív. "To tetování je jako připomínka toho, že musela odjet a že to už nikdo nemohl změnit."
Utřela jsem si osamocenou slzu z tváře a nevesele se usmála. Potřebovala jsem objetí. Takové to opravdové objetí, kdy víte, že na vás tomu druhému záleží. Jenomže? Mohla jsem to po něm chtít?
Jako by mi četl myšlenky. Roztáhl ruce a jeho oči na mě křičely, že bude líp.
Nechala jsem se poddat a vrátila se do postele. Leželi jsme spolu v objetí a nemluvili. Nevím, na co myslel Sebastian, já se z hlavy pokoušela vytěsnit vzpomínky z minulosti. Protože i když mi už samotná ztráta mámy nepůsobila takovou bolest, ničilo mě, že jsem o rodinu přišla už po druhé.
"Řekni mi něco," zašeptal po dlouhém mlčení.
"Něco," odpověděla jsem s úsměvem a políbila jo na tvář.
"Víš, jak jsem to myslel," brouknul, ale stejně můj vtip ocenil úsměvem.
"Tak co bys chtěl slyšet?" Už jsem vzdala svou hru na tajemnou. Potřebovala jsem s někým mluvit. Ne tlachat o blbostech, ale doopravdy mluvit.
"Chci slyšet o tobě. O tvé rodině, kamarádech."
"Všechny členy mé rodiny už znáš," zasmála jsem se. "A ty sám musíš přiznat, že u některých, slova nestačí," pokračovala jsem se smíchem, když jsem si vzpomněla třeba na Zacha.
"Ne o nich," zamumlal váhavě, jakoby se bál, jestli se může zeptat.
Pochopila jsem jeho narážku a trochu mě zamrazilo, že mě to nenapadlo jako první. S Blockovými jsem nebyla zas tak dlouho, ale stejně se mi vryli hluboce do srdce.
"Víš, my byli docela komplikovaná rodina. Já vlastně vyrůstala jenom s mámou, protože táta pracoval mimo a byl doma jenom jeden víkend v měsíci. Když máma onemocněla, musel té práce nechat a starat se o ní. Na mě moc času neměl, protože musel stíhat taky novou práci, aby nás uživil, když už máma pracovat nemohla."
"Tak kdo se o tebe staral? Blockovi?"
Prudce jsem zavrtěla hlavou. "To jsme se ještě neznali. Starala se o mě máma. A v tom je ten vtip. Dělala daleko víc, než mohla. Docela se jí to odrazilo na zdravotném stavu a choroba ji zmohla o pár měsíců dřív, než lékaři předpokládali."
"Kolik ti bylo, když umřela?"
"Třináct. Čtrnáct, když se táta nevrátil domů, protože to už nezvládal."
"Zabil se, kvůli manželce?" zeptal se nevěřícně Sebastian a já se musela ušklíbnout.
"Ne, nezemřel. Prostě odešel. Umřela mu manželka. O půl roku dřív. V jeho hlavě to byla má vina…"
"To snad ne! On si jako vážně myslel, že za to můžeš ty?" byl opravdu překvapený. Já bych se možná taky tak divila. Ale na tomhle světě jsem už viděla ledacos. On na něm byl daleko déle. Nemělo by ho něco takového překvapovat.
"Kdyby se o mě nepokoušela starat, zřejmě by s námi doopravdy zůstala déle. Ale táta mi to ve skutečnosti nikdy netvrdil do očí. Neřekl mi jediné zlé slovo. Ale koukalo mu to z očí. Vždycky, když se na mě podíval, jsem věděla, jak se cítí," opět jsem se nevesele usmála. Nebylo to příjemné, ale po těch ranách zbyly už jenom jizvy.
"Na co tvoje máma umřela?"
"Na leukemii."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 27. srpna 2013 v 23:13 | Reagovat

Bože, bože, bože, ti si ma tak prekvepila. Skoro som dostala skro druhý infarkt, keď som tu zazrela ďalšiu kapitolu. :-D Prvý som skoro infarkt dostala pol hoďku pred tým, keď som autom predbiehala 18 metrový kamion plný dreva na úzkej ceste a v tme. Ale fakt sa mi už nechcelo ísť 40-tkou, keď som sa ponáhľala. :-?
Kapitola bola priam skvelá. :-D Konečne sa beťar jeden dozvedel, kde má tetovanie. :-D A myslím, že sa mu tam aj páčilo. :-D
A k tým väčším písmenkám. Myslím, že je to veru lepšie. Aj sa to lepšie číta, i keď ja okuliare nepotrebujem. :-)

2 Jeanne Jeanne | E-mail | Web | 27. srpna 2013 v 23:29 | Reagovat

[1]: :D :D :D ty si teda číslo... a vraj ja šoférujem ako blázon hh... ale nie... úplne ti rozumiem.... ja by som ho tiež obehla :P :D
a ďakujem za komentár :))

3 MIRA MIRA | 27. srpna 2013 v 23:43 | Reagovat

Musela som ísť pre manžela. Čakal vonku v tej tme desať km od domu a ja som sa trmácala 40-tkou päť km po kopčekoch a zákrutách a len na jednom mieste sa dá predbiehať. Nemala som jednoducho na výber. Buď risknúť predbiehanie, alebo ďalších päť km kopčekov a zákrut. :-)

4 Kristen Kristen | Web | 1. září 2013 v 18:51 | Reagovat

Kapitola pribudla celkom skoro a bola pekná ten koniec mi prišiel smutný ale to s tým tetovaním super

5 Čoky Čoky | 4. září 2013 v 11:39 | Reagovat

:P osemnásta kapitola...skvelé oslávenie PLNOLETOSTI :P tak aj ja jej k narodeninám želám ešte veľa veľa ďalších pokračovaní...a stále nových čitateľov :) :-)  :-)  :-) :-P

6 Atanai Atanai | 19. prosince 2013 v 23:02 | Reagovat

tak tomu sa hovorí nadviazanie vzťahov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama