19. Kapitola

8. ledna 2014 v 21:19 | Jeanne |  Pod maskou
Ahojte!
Tak mám pre vás opäť raz novú kapitolu. Dúfam, že sa vám bude páčiť, ja som vcelku spokojná :)
Nebudem ďalej "rozprávať", zajtra ma čaká historicky prvá skúška na vysokej a ja (prekvapivo) nič neviem :D Tak mi držte palce, nechajte komentár ak máte čas a majte saa :)
Jeanne


19. Kapitola

Říct, že po tom, co jsem Sebastianovi vyklopila celou pravdu, bylo všechno snazší, lhala bych. Ulevilo se mi, to opravdu ano, ale žádný z mých problémů to nevyřešilo. Pořád jsem byla nemocná a pořád bez rodiny.
A Sebastian se zlobil. Nejdřív na mého tátu, pak na Blockovi a nakonec na mě. Protože jsem měla být opatrnější. Jako dcera pacientky onkologie jsem se měla hlídat.
Měl o tom připravenou přednášku a já ho s ní poslala do háje. Zlobil se a chtěl namítat, tak jsem mu dala na výběr. Potichu ležet v mé posteli, nebo mluvit kolik se mu zachce, ale na druhé straně dveří.
Docela mě překvapilo, když za ním práskly dveře, ale alespoň jsem měla dost času na přemýšlení.
A opravdu jsem si pár věcí promyslela. Do dvou hodin byly všechny mé věci v krabicích, nebo igelitových pytlích.
Stěhováci, kterým jsem zavolala jenom chvíli po tom, co Sebastian odešel, to všechno naložili do auta a vyjeli k mému novému bytu.
Já se chvíli zdržela, chtěla jsem se s domem rozloučit.
Zrovna jsem finišovala v kuchyni, když se krátce ozval domovní zvonek. Naposledy jsem pohladila mohutný, dřevěný stůl u něhož se konaly všechny rodinné porady a šla otevřít.
"Něco jste zapomněli?" volala jsem, když jsem se natahovala za klikou, myslíc si, že se stěhováci ještě pro něco vrátili.
Zaraženě jsem ale zůstala zírat do Sebovy překvapené tváře.
"Já..." začal křečovitě mluvit, ale rychle jsem ho přerušila.
"Ještě něco, doktore?" optala jsem se formálním, ale značně podrážděným hlasem.
Překvapeně zamrkal, ale rychle se vzpamatoval. Ať si už můj odmítavý postoj vysvětlil jakkoliv, rychle se přizpůsobil, nasadil ten typicky doktorský výraz, který jsem u něj ještě neviděla a podal mi křiklavě fialovou složku.
"Co to je?" optala jsem se zbytečně, protože jsem si to stejně začala studovat sama. Složka obsahovala několik hustě popsaných A- čtyřek a na poslední svítilo čerstvé razítko i s podpisem Sebastiana Coena, uznaného psychologa a poradce přes duševní choroby.
Na posudku stálo, že jsem po psychické stránce zdravá a schopná o sobě rozhodovat v plném rozsahu.
"Děkuju," můj hlas změknul a jeho rty se roztáhly do mírného úsměvu.
Dlouhou dobu jsme stáli mezi dveřmi, ale nechtěla jsem ho pozvat do prázdného domu. A chtěla jsem odtamtud konečně vypadnout.
"Tohle je směšný, víš to?" prohodil podrážděně, když jsem delší dobu mlčela. Nelíbilo se mi, že to chtěl otevírat. Nelíbila se mi představa toho, jak mě zase někdo opouští, protože jsem jenom člověk. V poslední době, navíc, v docela chabém stavu.
"Chci ti pomoct, Anno," řekl téměř prosebně.
Dlouze jsem se na něj podívala a pak rezignovala. "Můžeš vzít tu krabici," kývla jsem hlavou k poslední papírové krabici, kterou stěhováci neodnesli.
Bez řečí ji zvednul, já nadvakrát zamkla dveře a zamířila k mému novému autu.
Červený mini na mě působil, jakoby jenom teď vyjel z výrobní linky.
Bylo mi do breku, když jsem si uvědomila, že je to jenom jedna z mnoha náhražek za Zacha, nebo Willa.
Přinutila jsem se na tváři udržet lhostejný výraz a kývla Sebovi, ať krabici uloží do kufru a zvědavě se rozhlídla. Zarazilo mě, že kromě mini coopru před domem žádné auto nestálo.
"Jak si se sem dostal?"
"Přiběhl jsem. Autem by to teď trvalo celou věčnost," řekl stejně lhostejně, jak jsem se já tvářila, ale mračil se. "Jak tak koukám, jet autem, nestihl bych tě."
Dobře jsem viděla výčitku v jeho očích, ale nevěděla jsem, jak na ni reagovat. Stejně tak jsem nevěděla, jak reagovat na naše propletená těla z dřívějška.
"Já..." začal, jakoby mi četl myšlenky, ale rázně jsem ho přerušila.
"Nasedni, hodím tě do města," řekla jsem neobvykle silným hlasem a sedla si za volant.
Nastartovala jsem svého nového broučka a opatrně vyjela. Nejela jsem moc rychle, k autům jsem chovala pořád tu samou nedůvěru jako dřív a stejně jsem nikam nespěchala. I když jsem nevěděla, jak z té ošemetné situace se Sebastianem vybruslit, v jeho přítomnosti jsem se cítila opravdu klidná.
"Můžu řídit, jestli se necítíš dobře," řekl najednou a já příliš rychle zavrtěla hlavou.
"Jsem v pohodě," řekla jsem poklidným hlasem a trochu přidala, protože jsem to s tou opatrností možná opravdu přeháněla.
"Tak jak to teď bude?" zeptal se po delší době naprostého ticha a otočil se mým směrem. "Zavřeš se ve svém novém domě a spokojeně si tam samotná umřeš?"
Trhlo mnou, když o mé smrti mluvil s takovou samozřejmostí. Já sama jsem to ještě pořád zpracovávala.
"Ne," odpověděla jsem rozhodně, protože to opravdu nebylo na mém seznamu. Ale něco mě při myšlence na nový domov napadlo.
Zastavila jsem u krajnice a neodolatelně se na Sebastiana usmála. "Ještě pořád mi chceš pomoct?"
"Jistě, že chci," přikývnul okamžitě, ale už trošku nejistě. "Proč mám pocit, že se mi to nebude líbit?"
"To protože nebude." Stavila bych se, že mám v obličeji ten samý šílený výraz, jako vždycky když jsem se něco chystala provést.
Ve městě jsem se ho ani neoptala, kde bydlí a rovnou zamířila k nákupnímu centru.
"Co tady děláme?"
"Nakupujeme zboží na párty," usmála jsem se vítězně. Jeho výraz vám radši popisovat nebudu. Stačilo by říct, že nadšení to rozhodně nebylo.
Ale celkem se držel. Bez odmlouvání odnášel všechny tašky do auta a vracel se pro další, protože já se svou frustraci rozhodla zahnat pořádným průvanem na novém kontě.
A než jsme i se vším nákupem zaparkovali před moderním komplexem bytových domů, stihla jsem obvolat pár známých.
"Tak... kde přesně bydlíš?" zeptal se můj osobní nosič, když jsem se točíc dokola pokoušela zorientovat v naprosto neznámém prostředí.
"Zas tak přesně to nevím," okomentovala jsem, co bylo zjevné a vysloužila si tak unavený, až mírně otrávený pohled. Jenom jsem nad tím zakoulela očima a vytáhla kupní smlouvu.
"Blok B, vstup E a byt 6C. Z tohohle člověk vyskládá kompletní abecedu," zamrmlala jsem podrážděně a přemýšlela, jak si mám ksakru zapamatovat, kde bydlím.
"Tak jdeme!" zavelel a vykročil bůhví kam.
"Jak si můžeš být tak jistý, že jdeš správně?"
"Protože, má drahá, když se rozhlédneš, zjistíš, že jediní stěhováci v okruhu kilometru stojí zrovna u budovy s tím velkým B na zdi."
Smál se mi. Bez štipky hanby se mi vysmíval. Hajzl!
Nasupeně jsem mu do rukou vrazila krabici a odkráčela k 'budově s velkým B na zdi'.
Pozdravila jsem partičku chlapů, kteří měli na starost dovoz mých věcí a zrovna kouřili.
"Je to šesté patro," řekla jsem jim, když jsem kolem nich procházela k vstupním dveřím. "Počkám vás nahoře."
Když jsem k zámku u dveří přikládala magnetickou kartu, která sloužila současně jako klíč od bytu, do očí mě uhodilo mé jméno u nejvyššího tlačítka a já se zeširoka usmála, protože to mohlo znamenat jediné - nikdo mi nebude dupat nad hlavou. S biologickými rodiči jsme pár let bydleli v bytovce a já přísahala, že už nikdy nebudu bydlet pod domácím kutilem nebo rozrůstající se rodinkou.
Na šestém patře se kromě mého nacházely ještě dva další byty, ale od správkyně bytového domu jsem věděla, že o ně prozatím nikdo nejevil zájem.
Alespoň nebudu muset řešit případné stížnosti sousedů na hluk.
Otevřela jsem si byt a vstoupila do malé chodby. Ani jsem se nezdržovala zouváním se a bundu shodila až v obrovském obýváku. Vypadalo to tam opravdu nádherně. Místnosti dominovala luxusní pohovka v bílé kůži s kopou polštářků v odstínech šedé. S černo-bílou tapetou večerního města to vypadalo úchvatně. A ten bílý koberec! Vytvářel krásný kontrast s tmavou dřevěnou podlahou a hlasitě volal: "zkus mou hebkost!"
V podobném stylu byla zařízená i kuchyň, která byla od obývacího pokoje oddělená jenom pultíkem s vysokými židlemi. Nebyla moc velká, ale mně to nevadilo, vaření jsem nikdy neměla moc v lásce.
Rozhodla jsem se ještě zkontrolovat ložnici. Snad nemusím říkat, že mě široká postel a vestavěná skříň v bílém odstínu nadchly. Hlavně pokud se jednalo o nádherně prosvětlený pokoj s větším balkónem a slonovinovou tapetou na zdech. Vypadalo to sterilně a zároveň tak útulně, že jsem dlouho odolávala nutkání zout si boty a skočit do nadýchaného saténového povlečení.
Ale stejně jsem odolala a šla dál. A ta koupelna! Nestačila jsem nad tou nádherou otevírat pusu. Zrcadlo přes jednu celou zeď, obrovská vana a dizajnové umývadlo se zděnými policemi na ručníky a kosmetiku. Všechno samozřejmě bílé a krásně nablýskané.
Zřejmě jsem nebyla ani já bez viny a jistá povrchnost kolovala i v mých žilách, protože i když mi to rodinu ani zdaleka nevynahradilo, všechen ten luxus mi alespoň na chvíli zastřel oči a obalil srdce radostí.
Když jsem se vrátila do denní části bytu, stěhováci už tam byli a kromě oblíbeného tulivaku, který přistál pod oknem v obývacím pokoji, sebou přinesli i nějaké krabice s knihami a CD-čkami. Nazpět jsem šla s nimi a navigovala je.
V bytě bylo nábytku docela dost, tudíž jsem se dovezené kousky ze starého domova rozhodla oželet a nechala kluky, ať si je rozeberou nebo vyhodí. Přenesli mi už jenom krabice s oblečením, a když mi velkoryse pomohli vynosit i nákup z mini coopru, rozloučila jsem se s nimi i s pořádným dýškem za dobře odvedenou práci.

"Tak, začínáme!" zakřičela jsem, jak jsem si z nohou skopávala boty a vytahovala láhev šampusu z lednice.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 9. ledna 2014 v 9:17 | Reagovat

Veľmi milo si ma prekvapila. :-D Ani som moc nepočítala, že teraz niečo pridáš. Všade totiž počujem ako sa každý vysokoškolák učí na skúšky. Držím ti palce, nech ti to dopadne podľa očakávania.:-)
Teraz k poviedke. :-D
Veľmi pekný postup. Tiež som sa už obávala, že ak sa Sebastián vráti, už ju tam nenájde. Našťastie to stihol. :-D
Zdá sa, že byt vyzerá super, ak zabudneme, že Klockovci ju opustili. Seb je zlatý, taký opatrovateľský typ. :-)
Ako vždy pekné a teším sa na ďalšiu časť. :-)

2 Alethea Alethea | Web | 12. ledna 2014 v 11:38 | Reagovat

Neverííím, kapitola! :D Vždy, keď sa do nejakej začítávam, som nadšená a vždy, keď ju dočítávam som nadšená ešte viac - a ani táto nebola výnimkou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama