20. Kapitola

18. června 2014 v 20:05 | Jeanne |  Pod maskou
Čauko kakauko :)
Nejdem sa vykecávať, lebo sa učím na skúšku a opäť nestíham, takže len nahodím kapitolu a padám preč. Užite si čítanie a ďakujem za komentáre k tej minulej.
Páá, Jeanne


20. Kapitola

Úklid domu před večírkem jsem okřesala na minimum. Nebylo tam moc práce, všechno bylo krásně čisté. Stačilo jenom zatlačit několik krabic s mými věcmi do prázdných skříní, než budu mít čas nebo chuť je vybalit. Posílená dvěma sklenkami šampusu jsem to zvládla raz dva.
Zrovna když jsem na barovém pultu zarovnávala sklenice a láhve s alkoholem, můj okouzlující pomocník zvedl svůj krásný zadek z pohovky a vydal se ke dveřím.
"Hej, heeej, hej! Stůj! Kam jako jdeš?" zakřičela jsem za ním, a jak jsem utíkala ke dveřím, abych ho zastavila, zakopávala jsem o krabice s láhvemi a obaly od sklenic.
"Tu párty ti zřejmě nevymluvím, tak ať alespoň vypadám k světu," mrknul na mě a zabouchl za sebou dveře.
"To ty vždycky," zamrmlala jsem si pod nos sklesle. A šla si radši vybrat něco opravdu hezkého na sebe.
Vyzkoušela jsem si několik kousků, ale žádný nebyl dost dobrý. Protože tohle měla být párty mého života. Pořádný odvaz, ale v elegantním stylu.
Tak jsem shrábla tašku, klíčky od auta a vydala se do obchoďáku. Měla jsem vytipovaných pár oblíbených obchodů a ty mě nezklamaly. Černé šortky, krémová tunika a černé slim-fitové sako. Ve skříni jsem měla naprosto geniální boty od Connie, co se k tomu outfitu bezvadně hodily. Vysoké, béžovo-černé s páskem. Pekelně krásné, pekelně drahé.
Přiznávám, ty šortky na mě trochu visely, i když to bylo nejmenší číslo. Na mém chřadnoucím těle už ani XS-ko nevypadalo jak na modelce. Ale to bylo něco, čemu prášky nemohly zabránit.
Doma jsem ještě jednou všechno zkontrolovala a šla se nahodit. Upravila jsem si vlasy a zvolila jen decentní líčení a výsledek se mi opravdu líbil.
Párty může začít!
A taky že začala. Sotva jsem vyšla z koupelny, už mi někdo netrpělivě znásilňoval zvonek. Popoběhla jsem ke dveřím a návštěvníky vpustila, upozorňujíc je ať jdou úplně nahoru.
Přešlapovala jsem u dveří a čekala, až se dveře výtahu otevřou. Netrvalo to dlouho a ven vyskákala celá parta lidí v čele s mými teplými kamarády do deště - Thomasem a Maxem. Přivedli s sebou i pár lidí, které jsem znala z klubu, a se kterýma jsem se čas od času sešla nad láhví vína nebo burbonu.
Pár minut po téhle bandě se ukázali kámoši ze školy a po nich následovalo ještě pár lidí, takoví pártymani, kteří nemohli chybět.
Večírek se parádně rozjížděl. Byli tu téměř všichni. Ti, kteří mě znali jako své boty, ti kteří si to mysleli a ti, kteří ani nevěděli, jak se hostitelka jmenuje, protože byli to, čemu se říká plus jeden.
No a mě bylo naprosto skvěle. Bavila jsem se, opatrně upíjela šampus a brouzdala mezi lidmi. Vesele mě zdravili, mnozí z nich mě i vroucně objali a ptali se, jak pak se mám. A já jim s úsměvem odpověděla, že naprosto skvěle a že jsem ráda, že přišli.
Byla jsem upřímná, protože v té společnosti mi bylo doopravdy dobře. Ne jako dřív doma, kde se do mě vpíjely oči těch, co mně chtěli sníst.
Kolem desáté jsem ale začala být poněkud neklidná. Pan Coen ještě pořád nedorazil, nějaký snaživec mi stihl pokřtít balkón a navíc se mi začala točit hlava, takže jsem sklenku šampusu definitivně odložila a potají si do další nalila hroznovou limonádu.
Lidi už měli taky dost upito, odhodili zábrany a někteří i servítky a tak jsem byla nejednou vystavena přímé otázce na můj vzhled. Protože drahé oblečení ani dokonalý make-up očividně nedokázali zakrýt mé vychrtlé tělo a přepadlé oči.
A ve chvíli kdy mi došly všechny vymyšlené odpovědi a já jen bezmocně tápala, se objevil on. V tom drahém obleku, vrchní knoflíky košile povolené, s vábivou kolínskou a božským úsměvem mě zezadu objal, přitiskl na svou hruď a hrdě vyhlásil: "To já z ní vysávám všechnu energii."
Stačil už jenom jeden polibek a všechny další otázky byly zažehnány.
Neměli jsme čas spolu mluvit, mí přátelé po něm hned chňapli a já se tak mohla na chvíli vypařit.
Zavřela jsem se na balkóně, opatrně překračujíc to veledílo, co mi tam nechal neznámý autor, a nasávala čerstvý vzduch do plic.
Mírně se mi točila hlava, ale už ne kvůli narůstajícímu stresu, ale vzrušením. Přijel. Vrátil se, i když nemusel. Bylo to dobré znamení. I když jsem si nedovolovala přemýšlet nad ničím, co by se mohlo jevit jako naše společná budoucnost, představa, že s ním strávím ještě několik dalších hodin, byla až moc lákavá.
"Tak jak sis užila večírek?" Škubla jsem sebou, protože jsem ho neslyšela přicházet.
"Ještě pořád se dobře bavím," odpověděla jsem s úsměvem.
Opřel se vedle mě o zábradlí a zadíval se na město. Už na sobě neměl sako. Vypadal mnohem uvolněněji, než když přišel.
"Pár lidí se už zdekovalo. Někteří spí na tvém gauči. Myslím, že párty skončila," zachechtal se, ale pak zvážněl. "Mrzí mě, že jsem nepřijel hned. Vyskytly se jisté… hm komplikace."
"Komplikace?" zamračila jsem se na něj, očekávajíc vysvětlení.
"Thia," odpověděl s povzdechem a pozorně sledoval mou reakci. Mé tělo sebou škublo jenom trošku. "Stavili se i s Willem."
"Řekls jim něco?"
Podíval se mi do očí a pokroutil hlavou.
Spokojeně jsem pokývala hlavou a opět se zahleděla na město.
"Nechceš vědět, o co šlo?" zeptal se a já poznala hlas psychologa.
"Ne," namítla jsem, jakoby se nic nedělo.
"Opravdu?" mračil se na mě s jedním obočím pozvednutým.
Z mých úst vyšel dlouhý povzdech a pak jsem to vzdala a otočila se zády k městu. "To víš, že chci. Ale… Já nevím. Mám pocit, že bude lepší, když se o ně přestanu starat. Když je ze svého světa vyhodím dřív, než mě to úplně zničí," a to byl hlásek oddané pacientky.
Usmál se a objal mé třesoucí se tělo. Ani jsem si nevšimla, kdy mi začala být zima. "Jsem rád, že jsi se s tím smířila."
"Nesmířila. Jenom už nechci víc trpět," zašeptala jsem do jeho hrudi a nasávala jeho teplo a vůni.
Věnoval mi polibek do vlasů a vtáhl mě dovnitř bytu. Měl pravdu, většina hostů byla pryč. A Maxík s Thomem se ze spánku objímali na mém gauči. Byla jsem ale tak unavená, že jsem se nad tím jen ušklíbla a nechala se dál táhnout do ložnice.
A můj záchrance byl tak skvělý, že když jsem se bezmocně sesunula na postel a zůstala ležet, vysvlékl mi sako jako malému dítěti a zul ty děsně vysoké boty. Přikryl mě peřinou a zalehl vedle mě.
"Ty, Sebe?" přinutila jsem se ještě zamumlat, i když mi to dalo doopravdy velkou práci.
"Jo?"
"Zítra jdeme na bangee. A naučíš mě surfovat," zamumlala jsem a usnula. Jako dřevo.
Druhý den jsme na bungee nešli. Ani surfovat. Spali jsme do oběda a vzbudili kluky příjemným třískáním nádobí. Když jsme se všichni najedli, uvelebila jsem se ve své oblíbené noční košili se žirafou před televizí.
Sebastian ty dva rošťáky odvezl domů a já si zatím hodila sprchu a udělala horkou čokoládu. A pak jsem celý den proležela na gauči, společnost mi dělal psycholog a koukal se mnou na pohádky. Bylo to přímo k popukání.
A ten další den? Jo, tak to jsme doopravdy skákali bungee. A i když to lano Sebastian zkontroloval čtyřikrát, stejně jsem ho přinutila skočit spolu se mnou a vřískala při tom, jakoby mě brali na nože. A lidi, bylo to skvělý. Ten pocit, když padáte dolů a není cesty zpět.
Tiskla jsem se k jeho hrudi, tiše si šeptala, že jsem magor a on taky, že to odsouhlasil. Jeho to jen rozesmálo, a kdybych se ho tak pevně nedržela, natáhla bych mu jednu přes obličej.
Stáli jsme na pokraji mostu, koukali dolů a on počítal do tří. A skočil už na dva. Ani jsem se nestihla nadechnout, takže doopravdy netuším, kde se ve mně pak objevil ten řev. Nejdřív panika, pak děs a těsně předtím, než jsme se ponořili, nefalšovaná radost.
A i když samotný pád trval jen pár sekund, mně se to zdálo jako léta. Bylo to boží. Tehdy jsem cítila, že doopravdy žiju.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 18. června 2014 v 21:48 | Reagovat

Jééj, ty máš nový image. :-D Chodievam sem pravidelne a už mi aj napadlo, že by si mohla niečo pridať. Každú kapitolu si nesmierne vážim. :-)
Tak, teraz pôjdem čítať a keď budem mať čas, tak okomentujem. :-)

2 Jeanne Jeanne | Web | 18. června 2014 v 22:46 | Reagovat

Snažím sa z toho niečo vykúzliť :) už to chcelo zmenu a nikdy sa takéto veci nerobia lepšie ako keď sa treba učiť :D :D

3 MIRA MIRA | 19. června 2014 v 13:47 | Reagovat

Kapitolu som si užila, i keď je v pozadí smútok. Oslava bola vynikajúca. Kámoši pospali na gauči a ona so Sebom na posteli. On je tak starostlivý. ;-)
Takže  teraz využije čas a začne robiť veci, ktoré chcela vyskúšať? Super. No ale ten bangee by som asi neskočila. :-D
PS: Ktovie čo chceli jej bývalí upírí kamaráti, ale asi nič dôležitého.:-( Tiež by som to asi chcela vedieť, ale nespýtala by som sa, aby mi nebolo ešte smutnejšie.
Teším sa na ďalší polrok, alebo možno niečo dáš aj cez prázdniny. To už nechám na tebe, ja si počkám. :-)

4 Alethea Alethea | Web | 20. června 2014 v 20:01 | Reagovat

Nová kapitola! Ááááá! Vieš ako sa teším? :D Bola super a ja sa opäť raz neviem dočkať ďalšej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama