21. Kapitola

26. června 2014 v 15:46 | Jeanne |  Pod maskou
Surprise!!!
To ste nečakali čo? Opäť sa na mne podpísalo skúškové a tak som miesto učenia písala :) (a prekvapivo som tú skúšku dala :D).
Taaakže, užite si novú kapitolu, verím, že sa vám bude páčiť (mne osobne sa veľmi páči) a ak chcete, komentujte.
Mojim stálym komentátorkám veľmi pekne ďakujem, komentáre opäť potešili. A vďaka aj Chuckyne, ktorá si dala tú námahu a kapitolu opravila (ak ste u nej ešte neboli, určite sa juknite :) )
Bye :), Jeanne


21. Kapitola


Na ten surf jsme nakonec nešli. Po našem bangee běsnění to nabralo docela rychlý spád. Pořád častěji mě začala pobolívat hlava a i když jsem to odvážně (nebo spíš pitomě) ignorovala, Sebastian mě vždy rychle prokoukl a poslal do postele. A to byl jen začátek.
Každou noc jsem se budila s horečkou a pak utíkala zvracet na záchod. Bylo to čím dál horší. Cítila jsem se slabá, klouby mě bolely, jako kdybych měla sto let, a taky jsem se tak pohybovala.
Jeden týden. To byl čas, který uběhl od mé neoficiální rozlučky s přáteli. Přesně sedm dní, než mě tělo zradilo natolik, že jsem už nezvládala vstát z postele.
Snažila jsem se. To víte, že jo. Ze začátku jsem dokonce dokulhala do koupelny pro sklenici vody. Ale když mě Sebastian poprvé našel, jak brečím na zemi, jenom pár metrů od postele, už jsem nebyla schopná vstát.
To bylo tehdy, kdy přestal chodit do práce. Všechny své pacienty poslal za jinými doktory a přišel ke mně. I s velkou sportovní taškou a jeho oblíbenou sbírkou DVD-ček. Že prý mám děsný vkus na filmy. Haha.
Před televizí jsme proseděli celé hodiny. Ukázalo se, že má opravdu dobrou sbírku. A tak jsme se pořád smáli, občas brečeli (já brečela) a házely po sobě popcorn. Jindy jsme zase celý den leželi na gauči a poslouchali hudbu, anebo mi četl nějaké odborné články z časopisů. Věděl, že mě nebaví poslouchat teorie o vzniku světa, nebo jak je nutné ošetřit dřevo předtím, než si z něj postavíte zahradní domek. Ale bavilo ho poslouchat mé nespokojené mumlání a já si pak stejně zvykla. Ne na ty kecy, ale na jeho hlas. Tak nějak jsem byla na tom zvuku závislá. A na jeho majiteli taky.
Každé ráno chodil nakoupit, abych měla pořád čerstvé potraviny, uklízel byt, jako by byl jeho vlastní a pořád něco vařil. Bylo mi líto každého jídla, které ukuchtil, protože i když to všechno vypadalo neskutečně lákavě, nikdy jsem nesnědla víc než dvě lžičky. A on se i přesto snažil dál. Každý den vařil něco jiného, opravdové delikatesy, kdybych náhodou měla dobrý den a snědla i něco navíc.
S výjimkou půl hodiny na nákup byl pořád se mnou. I v noci, když jsem se pravidelně kolem druhé ráno budila a nemohla pak usnout. Až do svítání se mnou civěl na strop mé ložnice a povídal mi o krajinách, které procestoval. On byl… jako můj dar z nebes. Díky němu jsem zvládla i další týden bez pocitu, že by mi něco chybělo. Nějak se mu dařilo držet mé myšlenky dál od rodiny i mé pomyslné klece. Protože v takovém stavu jsem nemohla opustit byt.
V jedno ráno, když se jako obvykle vrátil z obchodu, jsem ho už čekala v obýváku na gauči. Měla jsem dobrý den, zvládla jsem se tam odvléct i sama, tak jsem si zapnula film a čekala, až se vrátí i s něčím k snědku.
Překvapeně si mě prohlédl, ale pak se jenom usmál a vyložil nákup. Na stůl přede mnou položil hrnek s čajem, sladké pečivo a několik obálek. Po cestě asi vybral i poštu.
Naklonil se ke mně, vlepil mi milou pusu na čelo a usmál se tím božským úsměvem. "Venku je hic, jdu si dát sprchu," řekl a zamířil do koupelny. "Jo a na stole jsem nechal poštu. Můžeš ji probrat, jestli se ti chce," řekl, ještě než za sebou zavřel dveře.
Proč ne? Vzala jsem si hromádku na kolena a začala to třídit. Nic zajímavého tam nebylo. Nějaké účty za byt a mé výsledky ze školy, protože jsem jim řekla, že přestoupím na jinou.
Zrovna jsem otevírala poslední, o něco hrubší obálku. Byla jiná, papír, který použili, měl ozdobnou strukturu a máslovou barvu. Ani mě nenapadlo kontrolovat pro koho, nebo od koho je. Vysypaly se z ní dva papíry ve stejné úpravě, jako byla sama obálka. Vzala jsem do rukou tu větší kartu a zvědavě ji zkoumala. Nad zlatě tištěným textem byla jemná ozdobná mašlička a mně tak nějak došlo, že to bude svatební oznámení. Kdo a proč by mi ho ale posílal, jsem opravdu netušila.
Možná omyl? Tak jsem chtěla chytře zkontrolovat adresu příjemce, ale ještě předtím jsem očima zavadila o jména hlavních aktérů. Mé srdce se na moment zastavilo a pak začalo zběsile bušit, jakoby chtělo předběhnout tok mých myšlenek. Ty se zase hnaly na nebezpečné území, které kotvilo mezi přístavy Blockovi a odjezd.
Ještě jednou jsem zkontrolovala ta jména, jestli nemám halucinace. Těžce jsem polkla, protože tam ještě pořád svítila a nechtěla zmizet.
Po překonání prvotního šoku jsem se mračíc vrátila k obálce. Oba jsem je znala, ale TOHLE by mi nikdy neposlali.
"Sebastian Coen," zamrmlala jsem si pro sebe a moje tvář se ještě víc zachmuřila, protože mi něco došlo.
Vstala jsem, došourala se ke koupelně a po krátkém zaklepání vešla dovnitř. Sebastian ležel ve vaně, oči zavřené, kolem něj bublinky.
"Copak? Chceš se přidat?" zeptal se s úsměvem, ale oči pořád neotvíral. Sedla jsem si na odkládací pultík vedle umyvadla. Opřená o zeď jsem vdechovala vůni šamponu a sledovala temeno jeho hlavy.
"Asi jsem omylem otevřela tvou poštu," zašeptala jsem slabým hlasem.
Jenom nad tím mávnul rukou. "Je to možný, stavil jsem se i u mě."
"Je to… hm… docela zajímavé čtení," pokračovala jsem dál.
"Tak do toho!" pobídnul mě se smíchem. "Nebo něco neumíš vyslovit?" dělal si ze mě legraci. Mně do smíchu nebylo.
Zhluboka jsem se nadechla. "Ne, umím to vyslovit," přecedila jsem mezi zuby a po dalším hlubokém nádechu jsem četla: "Thia Coenová a William Block Vám s potěšením oznamují, že si dne blá blá blá řeknou své osudové ano…" Nemusela jsem pokračovat. Reakce se dostavila okamžitě.
Seb se prudce narovnal a otočil mým směrem. Ve tváři vepsané něco mezi zděšením a zlostí.
"Hm… a taky by tě měli rádi za svědka," dodala jsem a mávla na něj tou menší kartičkou, která byla popsaná ručně a v osobnějším duchu.
"Anno, já…" začal. Zastavila jsem ho mávnutím ruky.
"Nemusíš mi to vysvětlovat, jestli nechceš. Co to jsem už stejně pobrala." Ne, nebyla jsem naštvaná. Možná trochu, ale celá jsem byla tak nějak otupělá, stejně jako ty poslední dny. Nechtělo se mi hádat ani někoho obviňovat. Brala jsem věci tak, jak přišli, a nic nerozpitvávala.
Upíří rychlostí vylezl z vany a kolem pasu si omotal ručník. Přišel blíž ke mně a vzal mou hlavu do svých dlaní. "Ne, já ti to chci vysvětlit. Promluvíme si?" zeptal se tiše a čekal na mou reakci. Jenom jsem pokývala hlavou na souhlas.
Vzal mě do náruče a odnesl do mého pokoje. Položil mě do postele a zachumlal do přikrývek, protože tak jsme si vždy povídali. Ložnice byla prostě naše zóna k mluvení.
Ale z něho to lezlo jako z chlupaté deky. Několikrát jen na prázdno otevřel pusu, ale neřekl nic, tak jsem se mu rozhodla pomoct. "Tak jo. Ta banda očividně nejsou jen nějací tví známí. Jste rodina."
"Něco takového," konečně ze sebe něco vypravil i on. "Před pár lety jsem se osamostatnil. Čas od času se vídáme, ale jinak žiju sám."
"Aha," řekla jsem jenom a doufala, že zvládne pokračovat i bez mého dalšího pobízení. A nic. Tak jo. "No a ta svatba tě očividně až tak nepřekvapila…"
"No to ne," řekl váhavě a podíval se mi do očí. "Řekli mi to, když se tu stavili. Před tvou párty. Ta pozvánka měla být jen formalita. Thia si potrpí," přetočil očima a vzal mi ji z rukou. "Promiň, že si se to dozvěděla takhle," zamrmlal s pohledem na zem.
"No, to je v pohodě. Myslím." Nebylo. Nesmířila jsem se s tím, že jsem byla jenom náhradní holka, než přišla ta pravá. Ale jak už jsem mu říkala, nechtěla jsem víc trpět. Tak jsem to odložila do krabičky Neřešit.
"Je to tenhle víkend," připomněla jsem mu už vyrovnaným hlasem. "Měl bys zanést svůj nejlepší oblek do čistírny."
"Nepojedu. Budu tady s tebou," zavrtěl okamžitě hlavou.
"Ale no ták!" namítala jsem okamžitě. "Nemůžeš si nechat ujít svatbu své ségry. Půjdeš a tečka!"
"A co ty?"
"Já to tu chvíli vydržím," usmála jsem se povzbudivě. "Budu v pohodě," ujistila jsem ho, protože chtěl něco namítat.
Na to si jenom těžce povzdechl a přitáhl mě do medvědího objetí. "Jsi ta nejlepší," zašeptal mi do ucha a líbnul mě do vlasů.
Spokojeně jsem se uložila do jeho náruče a zavřela oči. "Já vím. Určitě o mně psali i v těch tvých blbých časopisech." Uslyšela jsem jeho smích a mé tělo zaplavilo příjemné teplo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 26. června 2014 v 19:33 | Reagovat

Skoro som skolabovala, keď som videla novú časť. :-D
To bola teda sila. Musí to byť strašný pocit pre Annu. Byť takto odstavená a zabudnutá. Ale Seb by tam mal ísť, pretože by to bolo divné, keby nešiel. Len nech o nej nič neprezradí.
PS: Gratuľujem ku skúške. Len tak ďalej. :-)
PS: K Chuckyne chodím. Nie nadarmo mi rodina vyčíta, že stále čítam. :-D

2 MIRA MIRA | 26. června 2014 v 19:51 | Reagovat

Zabudla som to najdôležitejšie. Sebastiana normálne žeriem. :-D

3 Alethea Alethea | Web | 26. června 2014 v 21:43 | Reagovat

Vo všetkom súhlasím s Mirou no... Hádam nedopustíš, aby sa jej presne v ten jeden raz, keď Seb nebude doma, niečo stalo! Však nie? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama