22. Kapitola

14. srpna 2014 v 14:16 | Jeanne |  Pod maskou
Ahojky. Som na obedovej prestávke, takže vám bez zbytočných rečí prajem príjemné čítanie a krásny deň. Ďakujem za komentáre.

Pááá, Jeanne


22. Kapitola

"Tak co na to říkáš?" zeptal se a zatočil se přede mnou jako manekýn. V drahém, na míru šitém obleku mu to neskutečně slušelo. Udělal další otočku a při tom si rozepnul sako, abych si mohla pořádně prohlédnout i krémovou vestu s jemným vzorem.
Jenom jsem se nad tím usmála a prstem mu ukázala, ať ke mně přijde blíž. Posadil se na kraj pohovky a já se zabalená v dece naklonila k němu. Chytla jsem ho za kravatu ladící s vestou, protože ta jediná kazila jinak perfektní dojem. Uzel, se kterým se trápil už nějakou dobu, byl opravdu děsný.
"Jak je možný, že si neumíš uvázat kravatu?" smála jsem se mu, zatím co jsem uzel převazovala.
"Měl jsem moc hodnou sousedku," zašklebil se a pak dodal: "Je jí snad sto let, ale i přesto je to moc hodná a čiperná dáma, která dvacet let dělala v půjčovně obleků."
Na to jsem jenom přikývla a ze stolku sebrala bílou růži. "Už jenom drobnost," koukla jsem mu do očí a kvítek zastrčila do přední kapsy jeho saka.
"Dokonalé!" prohlásila jsem a krátce ho líbla na rty. Nemohla jsem si pomoct, byl k sežrání.
Pyšně zvednul hlavu, namyšleně vystrčil nos a hluboce se uklonil. Vesele jsem se zasmála a hodila po něm jeden z polštářů.
Se smíchem se svalil vedle mě na pohovku, ale pak zvážněl. "Jak se cítíš?"
Taky jsem se přestala smát a pokusila se na tváři udržet pokojný výraz. Věděla jsem, že mě čeká blbý den hned, jak jsem se vzbudila. Ale ráno jsem se i přesto přinutila sníst všechno, co mi přichystal a pořád se usmívala. Myslím, že by nikam nešel, kdyby věděl, že mi je mizerně.
"Anno?"
"Hm…" chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že se mě na něco ptal. "Jo, je mi fajn," usmála jsem se a doufala, že to bylo dost přesvědčivé.
"Opravdu tady nemám zůstat?" ujišťoval se.
"Ne," namítla jsem okamžitě. "Ty teď musíš jít na tu svatbu a zahrát roli dokonalého svědka. Dřív než ráno tě tu nechci vidět."
Těžce si povzdechl, ale pak přikývl. "Sousedka z pětky se na tebe přijde podívat, a kdyby se něco dělo, volej mi. Jasný?"
"Jasný," poslušně jsem přikývla. "Ale ty už běž, jestli to chceš stihnout."
Ještě jednou se na mě podíval takovým tím pohledem, že se mu nikam nechce, políbil mě na čelo a od dveří mi ještě zamával, než se ztratil na chodbě.
Počkala jsem ještě pár vteřin a úlevně si vydechla. Konečně jsem mohla odhodit falešný úsměv a začít nespokojeně bručet.
Sebastianův pohled
Thia byla okouzlující nevěsta. V jednoduchých krajkových šatech, s vyčesanými vlasy a jemným líčením vypadala jako bohyně. Byla doopravdy šťastná a užívala si svůj velký den.
Svatba byla v plném proudu a všichni se dobře bavili. Hosté tančili na parketu anebo jenom postávali v hloučcích a debatovali.
Přitáhl jsem si Thiu blíž a dál ji v rytmu pomalé hudby vedl po parketu. Líbilo se mi být zase s rodinou, ale příliš často jsem byl myšlenkami někde jinde. U Anny. U holky, co mi převrátila celý život naruby. Přemýšlel jsem, jak se asi má. Když jsem odcházel, vypadala dobře. Ráno toho dokonce snědla víc než jindy. Ale stejně. Je v pořádku? Nechybí ji něco?
"Sebe?" Zmateně jsem zamrkal. Thia se očividně už hodnou chvíli snažila upoutat mou pozornost. Potřásl jsem hlavou a snažil se soustředit.
"Cos to… Chtěla jsi něco?" byl jsem zmatený. Neměl jsem páru, o čem mluvila.
"Co to s tebou je? Jsi nějak mimo," smála se mi, ale pak zvážněla. "Je všechno pořádku?"
"Jasně," ujistil jsem ji s úsměvem, ale v tom mi v kapse zavibroval telefon.
Všimla si toho - jak jinak - a zlobně se na mě koukla.
"Promiň," zamumlal jsem a vytáhl telefon z kapsy. "Hned to vypnu," řekl jsem a chystal se hovor zrušit, ale z obrazovky se na mě usmívala Annina fotka. Tiše jsem zaklel a rozhlídnul se kolem sebe, jestli neuvidím Willa. Naše pohledy se střetly a já mu kývl, ať jde k nám. "Moc se omlouvám Thio, ale tohle musím vzít," omluvil jsem se, políbil ji na tvář a při další otočce ji přenechal jejímu novopečenému manželovi.
Sám jsem se odebral co nejdál od hlasité hudby a z doslechu Blockových. Až pak jsem přejel prstem přes displej a hovor přijal. "Anno?"
"Ne, tady Max. Potkali jsme se u Anny na tom večírku," odpověděl mi zprvu neznámý hlas. Vzpomněl jsem si na něj. Byl to Annin dobrý kamarád. Co jsem ale nechápal, bylo, proč mi volal? A ještě k tomu z Annina telefonu?
"Děje se něco?" zeptal jsem se rozrušeně.
"Annu odvezli na pohotovost." U té věty se mi téměř zastavilo srdce.
"Cože?" houknul jsem do telefonu, až se za mnou někteří hosté nesouhlasně ohlédli. Pohledem jsem se jim omluvil a poodstoupil ještě o pár kroků, abych měl soukromí. Nutil jsem se zklidnit své chování, abych mohl zjistit víc. "Co se stalo, Maxi?"
"Celý týden mi nebrala telefon, tak jsem za ní zajel. Musela mi otevřít sousedka a Anna byla… Byla na tom dost špatně, Sebe. Nechtěla, abych ti volal, ale myslím, že bys měl přijet."
"Já… Přijedu, jak rychle to půjde," slíbil jsem a rychle položil. Musel jsem co nejdřív vyrazit, ale když jsem se otočil a chtěl zamířit k autu, cestu mi zatarasil Zach s Willem.
"Co je, bráško? Kam tak chvátáš?" ptal se rozjařený Zach a chtěl mě vzít za ramena a někam odvléct, ale já se mu pohotově vytrhnul. To už se u nás, ale objevila i Thia a zmateně si mě měřila.
"Hele, moc mě to mrzí, ale nemůžu zůstat déle. Problémy v práci," omlouval jsem se se svěšenou hlavou. Sestře jsem neuměl lhát. A ona to věděla. Bylo mi jasné, že mi na to neskočila, ale když jsem se na ni kouknul, zadívala se mi do očí a pak přikývla.
"Vyřeš si to a pak se ozvi," požádala mě a krátce objala.
"Díky," spěšně jsem ji objal a popřál příjemnou zábavu. A rozběhnul se k autu.
Když jsem dorazil do nemocnice, našel jsem Maxe netrpělivě postávat u informací.
"Čau," pozdravil jsem ho, abych na sebe upoutal pozornost. "Dík, že jsi zavolal. Kde je?"
"Před hodinou ji odvezli na onkologii, ale nechtějí mě k ní pustit," řekl zoufale. "Co se děje, Sebastiane? A... onkologie?"
Jenom jsem nad tím zavrtěl hlavou. "Nemůžu ti nic říct, Maxi. Běž domů. Když budu vědět něco víc, ozvu se." Viděl jsem na něm, že chce namítat. "Prosím," řekl jsem tiše, protože jsem ztrácel půdu pod nohama.
Přikývl a beze slova odešel.
Annin pohled
Těžce jsem pozvedla víčka a rozhlédla se kolem. Ležela jsem v odporném nemocničním pokoji, z mé levé ruky trčely hadičky a kolem mě pípaly přístroje. Nesnášela jsem nemocnice od doby, co jsem do nich chodila za mámou. Když v jedné z nich umřela, už jsem je nemohla ani cítit.
Zaklela jsem a chtěla se posadit, ale neměla jsem dost síly.
"Anno?" zašeptal někdo a já k němu vzhlédla. Z malého křesílka pod oknem se rozespale zvedal Sebastian.
"Neříkala jsem, že se dřív jak ráno nemáš vracet?" pokusila jsem se odlehčit situaci, ale chmury v jeho tváři, se mi stejně nepodařilo rozehnat. Oči mi zalily slzy. Cítila jsem se slabá a bezmocná a on vypadal tak strhaně.
"Vezmi mě, prosím, domů," zaprosila jsem slabým šeptem.
Nic na to neřekl. Jen mě beze slova objal, dávajíc pozor, aby nepřetrhal žádnou z hadiček. "Bude to dobrý, uvidíš," tišil mě, zatímco mi do vlasů vtisknul polibek.
"Musím odejít, Sebastiane. Pojďme pryč!" mlela jsem si dokola to své a chtěla se postavit z postele, ale jeho silné ruce mě zastavily.
"Anno, nemůžeš nikam jít," namítnul vážně.
"Ne, já musím. Sebe, prosím! Nemůžu tady být. Nechci!" Slzy se mi lily přes přivřená víčka jako vodopády. "Nesnáším to tady," zamrmlala jsem tiše.
"Chceš podepsat reverz?" koukl na mě nesouhlasně, ale věděla jsem, že jsem ho nalomila.
"Už jsem ho jednou podepsala, pamatuješ?"
"Ale to jsi na tom nebyla takhle, Anno. Přemýšlej!"
"A co znamená to takhle?" odsekla jsem naštvaně. Vím, že jsem nevypadala nejlíp, když se u nás objevil Max, ale nemohlo to být tak hrozné.
Zhluboka se nadechl, chvíli to vypadalo, že z něho odpověď budu muset vypáčit. Pak ze sebe, ale s pohledem zarytým na špinavou čmouhu na podlaze vyrazil: "Tvůj doktor ti nedává ani týden."
Těžce jsem polkla, ale rychle jsem se přinutila vzpamatovat. "Já neumřu v nemocnici," řekla jsem rozhodně a zadívala se mu do očí.
A tak jsem podepsala reverz, už zase. Sebastian se na mě zlobil, ale myslím, že to nakonec pochopil. Anebo jenom nechtěl ztrácet čas hádkami. To nevím, ale když jsme se vrátili domů, byl to zase ten samý Seb, co předtím. Ustaranější a smutnější, ale snažil se to nedát na sobě znát a pořád mě obskakoval.
Nosil mi jídlo, které jsem odmítala už úplně. Můj jediný příjem živin se omezil na kapačku, která mi vysela u postele.
Neměla jsem sílu jíst. Vlastně jsem nebyla schopná už vůbec ničeho. Jenom jsem bezvládně ležela v jeho pevném sevření, koukala na filmy a s napětím čekala, do kdy mé tělo vydrží ten nápor choroby.
No... dlouho opravdu nevydrželo. Myslím, že to byl třetí den od mého odchodu z nemocnice. Ty dny se mi celkem kvalitně slévaly do kupy, protože se mi Sebastian pokoušel tlumit bolesti nějakými léky od kámoše doktora. Docela dobře zabíraly, ale byla jsem po nich krapet mimo.
V ten den už ale moc nesvedly. Ta bolest, která mi vystřelovala do každé části těla se zostřila, celá jsem se třásla, jako by mi byla zima, i když jsem byla zamotaná ve třech dekách. Popadla mě taková panika, že jsem od sebe Seba nepustila ani na krok. Svírala jsem jeho ruce, krčila se v jeho objetí a těžce dýchala. A tak nějak jsem tušila, že to pomalu vzdávám. Ale to bylo to poslední, co jsem v té chvíli chtěla.
"Já nechci umřít," zašeptala jsem slabě a upřeně se dívala do těch nejnádhernějších očí, jaké jsem kdy viděla. A taky nejupřímnějších, protože jakmile jsem to vyslovila, jenom mi potvrdily, že je konec. "Nechci umřít," zopakovala jsem, zatím co se mi po tvářích koulely slzy.
"Promiň," zachraptěl zlomeně a silněji mě objal.

Měla jsem pocit, že na mě dál mluví, ale nebyla jsem si jistá. Svět kolem mě se zkroutil do bolestné agonie.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 14. srpna 2014 v 22:52 | Reagovat

Normálne si ma prekvapila. :-)
No ale teda kapitola bola riadne smutná, ale skvelá. Seb sa o ňu tak krásne staral. Dúfam, že to nie je koniec. Prípadne to bude začiatok niečoho nového. ;-) Trpezlivo budem čakať. :-)

2 Alethea Alethea | Web | 15. srpna 2014 v 18:58 | Reagovat

:-( No... Iné ako trpezlivo čakať nám asi ani nezostáva... Super kapitola :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama