23. Kapitola

12. října 2014 v 16:07 | Jeanne |  Pod maskou
Čavte bubátka :)
Pre tých z vás, ktorí sem ešte stále chodia pridávam novú kapitolu. Dúfam, že sa vám bude páčiť :)
Príjemné čítanie, vaša Jeanne
(P.S.: Prikládám aj hudbu k navodeniu atmosféry.)


23. Kapitola

Venku bylo příšerné vedro. Slunce už od rána rozpalovalo dlážděné cestičky hřbitova a ani v průběhu obřadu se nerozhodlo soucítit s pozůstalými. Vesele se šklebilo na skupinu oděnou v černé, postávající kolem čerstvého hrobu.
Zatímco státní zřízenec mluvil něco o ceně lidského života a vyzdvihoval dobré vlastnosti Anny Blockové, v pozadí hrály tiché smuteční skladby. Pohřeb nebyl tak procítěný, jak by se čekalo. Mnoho lidí odmítá věřit smrti blízkého, dokud neuvidí jeho nalíčené, ale bezpochyby mrtvé, tělo v dřevěné rakvi. A tahle rakev zůstala po celou dobu obřadu zavřená, protože vliv choroby byl devastující. Ale i přesto u skladby Hallelujah od Alexandry Burke nejednomu ukápla slza.
"Přišlo dost lidí," zašeptala jsem muži po mé pravici. Zůstali jsme stát úplně vzadu, v poslední řadě zakončující smutnící dav.
Očima jsem přelítla všechny přítomné a pak se pohledem zastavila na přední linii. Na jednoduchých židlích seděli Blockovi a s nečitelným výrazem propalovali hlínu nahrnutou na jedné straně. Seděli klidně, žádné hlasité nářky, ale ve tvářích měli vepsaný smutek. Přišlo mi jich příšerně líto, ale i přesto jsem za nimi neplánovala jít. Nebyla na to vhodná doba.
Odvrátila jsem od nich zrak a poupravila si na hlavě černý klobouček. Když jsem si ho brala, bála jsem se, že tam bude působit jako pěst na oko. V kombinaci s černými pouzdrovými šaty mi ale dodával stejný honosný šmrnc, jakým oplývala valná většina osazenstva.
"Myslím, že bys na pohřbu neměla přemýšlet nad oblečením," zašeptal mi můj společník do ucha, ale neznělo to káravě. Zakoulela jsem nad tím očima a už ani neřešila, jak na to přišel. Začínala jsem se smiřovat s tím, že mi z očí vyčte úplně všechno.
"Myslím, že bych na vlastním pohřbu neměla ani mluvit," řekla jsem vážným tónem, ale po celou dobu mi cukaly koutky úst.
Opět jsem se zaposlouchala do slov na rozloučenou, ale to už postarší pán končil připravenou řeč. Vyzval přítomné, ať pronesou vlastní slova na rozloučenou, ale jak ticho rostlo a nikdo z nich se do ničeho neměl, znervózněla jsem. Tak trochu jsem si z toho pohřbu dělala legraci, ale byl to interní vtip. To, že se nikdo z mé rodiny nezmohl ani na jediné slovo, legrační nebylo.
"To si ze mě děláte legraci," zasyčela jsem, jenom tak nahlas, aby se má slova donesla k upířím uším v přední řadě, ale tak tiše, aby se obyčejnému člověku zdály jenom jako nesrozumitelné mumlání.
Zach se za mnou otočil, ale můj krásný klobouček mu zabránil ve výhledu. Díkybohu. Asi bych se měla začít ovládat, než to všechno úplně zkazím.
Ale ani moje poznámka, bohužel, nepřinutila nikoho z přítomných k hovoru. Nasála jsem do plic pořádný doušek vzduchu a byla připravená k odchodu. Bylo mi jedno, jestli byli smutní, naštvaní, nebo se jenom cítili provinile. Měli něco říct. Cokoli. I jedna pitomá věta by byla lepší, než to ticho, ve kterém každý čekal, jestli někdo nepromluví.
Pohla jsem se v tu samou chvíli jako Sebastian, ale zatímco já chtěla prchnout, on si to rázoval před dav. Přešel až dopředu a stoupl si na místo, které mu uvolnil předešlý řečník.
"Anna byla... Opravdu se moc omlouvám, ale ti co ji znali vědí, že by mi neodpustila, kdybych tohle neřekl... Anna mi prostě pořád pila krev." Nepokračoval dál, protože věděl, jak zareagují. Nebyl to hlasitý smích. Jenom lehké zasmání, které se přehnalo přes hlouček lidí.
Ze srdce mi spadl kámen. Bála jsem se, že doopravdy nikdo nepromluví. A pak, že začne mluvit můj psycholog. Ale chlápek co přede všemi stál... V obleku a teniskách a s kravatou ledabyle uvázanou, jakoby se vracel z pařby. Chlápek, co si tam sundal sako a vyhrnul rukávy košile, aby mu bylo dobře. Tak, jak jsem ho měla ráda.
"Když jsem ji prvně potkal, seřvala mě, jak malého kluka. Prý jsem idiot," u té vzpomínky se sladce usmál. "Musím podotknout, že oprávněně. Choval jsem se jako korunovaný vůl." Následovala další vlna smíchu, ke které se přidal i můj tichý chichot, protože jsem si tu scénku moc dobře pamatovala.
"Nikdy jsem nikoho jí podobného nepotkal. V jeden den mě seřvala v deseti centimetrových jehlách a druhý den si ze mě dělala legraci se šmoulou na tričku, točíc se ve fialovém křesílku."
"Nebyl to šmoula,"namítla jsem automaticky, ale tak tiše, že to zachytily jenom jeho upíří uši. Věnoval mi milý úsměv a pak mluvil dál.
"Byla ironická, ale veselá a spontánní. Pořád si z něčeho dělala legraci a užívala si život. I v jejích posledních dnech vyváděla stejné blbiny jako vždycky. Byla silná. A tahle hudba by se ji líbila daleko víc," jeho rty se zvlnily do rošťáckého úsměvu a do obrazovky, připravené k přemítání fotografií napojil malý přehrávač. Línou hudbu vystřídaly veselé tóny mých oblíbených skladeb. Poznala jsem písničku, kterou jsem mu poslední týden pouštěla pořád dokola. Nesnášel ji.
Zasmála jsem se tomu a ústy mu naznačila bezhlasné díky. Sebral své sako a vrátil se ke mně. Na Blockovi nebo Coenovi se ani nepodíval. Nebyla jsem si jistá, jestli proto, že se zlobil, nebo proto, že se zrovna přiznal.
Přitáhl si mě do náruče a hladově políbil. Stejně to bylo jedno. Nikdo nám nevěnoval pozornost, všichni se dívali na měnící se fotky. "Měli bychom jít, než si nás začnou všímat."
Přikývla jsem a tahajíc ho za sebou jsem vykročila k autu. Parkovali jsme nedaleko, stačilo jenom pár krůčků, ale když jsem se natáhla za klikou, uslyšela jsem za námi rychlé kroky.
"Sebastiane!" Byl to Zach. Můj věčně vysmátý bráška.
Na okamžik jsem ztuhla, ale rychle se vzpamatovala a nasedla. Auto mělo černá okna, byla jsem v bezpečí. Jen Sebastiana jsem nechala napospas rozčílenému Zachovi.
"Odkud o ní tolik víš?"
"Byla má pacientka. Poslali ji ke mně, když odmítla léčbu," odpověděl Sebastian, snažíc se udržet klidný výraz.
"Promiň, co udělala?" podivil se Zach a nevěřícně si ho prohlížel.
"Podepsala reverz. To jste ani nebyli za jejím lékařem, nebo co?"
"Ani nevím jak se jmenuje, protože se nám o něm tak nějak zapomněla zmínit," zavrčel podrážděně můj velký bratr. Vůbec nevypadal, že by se chystal změnit svůj nepřátelský postoj.
Sebastian moudře mlčel. Ve zpětném zrcátku jsem jasně viděla, že jenom trpělivě čeká, až bude moct bez podezření odejít.
Zach ho, ale dál zkoumal pohledem, zavrtával do něj svá velká kukadla a nad něčím přemýšlel.
"Tak přeci jen jste se znali, co? Na tom večírku. Anna se chovala divně. Vlastně jste byli oba divní.
A pak ta svatba. Zmizel si bez vysvětlení. Šel si za ní, co?"
Další mlčení ze Sebastianovy strany tentokrát potvrdilo všechno, co Zach řekl.
"Nemůžu uvěřit, že jsi se s námi bavil na svatbě své sestry, zatímco ta moje umírala," z hlasu mu čišelo tolik bolesti, že jsem nedokázala zastavit slzu, co mi stekla po tváři. "Měl jsi něco říct!" zavrčel v jasném obvinění.
"Nemohl jsem," zamumlal Seb, ale koukal přitom na své boty.
"Nemohl?" zařval Zach, až jsem sebou trhla.
"Víš moc dobře, že o svých pacientech nesmím mluvit."
Zach se začal šíleně smát, ale po pobavení nebylo ani stopy. "Děláš si ze mě legraci? Jako by ti snad sebrání licence nadělalo nějaké problémy. Ty tupče, vždyť ani nebyla zletilá."
"Byla dospělá," řekl rozhodně Sebastian, ale já tam někde vzadu to zaváhaní stejně slyšela.
"Anebo na tebe jenom vytáhla doklady, co jsem ji dělal na koleni. Seš vážně tak blbej, že nerozeznáš padělek, nebo ti to bylo fuk?"
"Hele, poslali ji ke mně jako plnoletou. Opravdu nemám ve zvyku každého svého pacienta kontrolovat," vrčel rozzuřeně Seb a já moc dobře věděla, že už se nezlobí jenom na Zacha, ale i na mě. Protože tenhle detail jsem mu patrně zapomněla říct.
"Zachu," ozval se najednou tichý hlas. Ani ti dva, ani já jsme si nevšimli přicházející Cynthii. Osloveného poplácala po rameni, nejspíš, aby ho přinutila ke klidu. Hádka těch dvou už stihla přilákat pozornost několika lidí.
Zabralo to. Zach sebou jemně trhl a rozhlédnul se okolo. Vyrovnal své shrbené tělo a přinutil se k lhostejnému výrazu.
"Měl bys jet s námi. Pořádáme menší rozlučku pro Anninu rodinu a nejbližší přátele," pokračovala dál, ale tentokrát mluvila k Sebastianovi.
Jenom zakroutil hlavou. "Já se s ní loučit nemusím," zamumlal a bez dalších slov nastoupil vedle mě.
Nepodíval se na mě, nic neřekl. Jenom ke mně natáhl ruku. Nedokázala jsem se na něj podívat. Očima jsem propalovala lem mých šatů a toužila být někde jinde.
"Bože, Anno," zaúpěl zklamaně a vyjel tak prudce, až jsem sebou samým strachem škubla. Upír - ne upír.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 13. října 2014 v 12:00 | Reagovat

Anna mala pohreb decentný, ktorý sa jej ani nehodil. Ale také pohreby väčšinou sú. Zdá sa, že to všetko rodinu Blockovcov trocha zaskočilo. Ale asi nie tak veľmi ako Sebastiána, keď sa dozvedel, že Anna bola nezletilá.
Asi si to uňho trocha zavarila. Inak páčila sa mi k tomu aj hudba a hlavne to čo o nej povedal Seb.
Takže z Anny je teraz právoplatný upír. :-) Viem, že Sebastiánovi sa Anna veľmi páčila, ale keby ho nepoprosila, tak by ju asi nepremenil, čo by bola určite škoda.
Ďakujem za novú kapitolu. :-)

2 Alethea Alethea | Web | 14. října 2014 v 17:27 | Reagovat

Jéééj, nová kapitola!

Tak to si Anna mierne pokašľala... Teraz si asi vymenia role a bude to Seb, kto "seřve" Annu :D Nedivila by som sa mu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama