Sny dláždia chodník k zmyslu života. - Články

7. Kapitola

Tue, 10 Apr 2012 21:51:41 +0200

Hellou!

Vítam späť medzi živými a prinášam vám... tamtadadááááá! Kapitolu...

Nebudem vám vysvetlovať ako na tom s písaním a so všetkým okolo som, ani prečo to nepribudlo už skôr, pretože mám taký vtieravý pocit, že to aj tak nikto nebude čítať.

A keby predsa... Prajem príjemné čítanie ;-)

Čúúúús! :-*

7. Kapitola

Zaraženě jsem tam stála a zírala, jak se spolu všichni vítají. Jako rodina. Ts!

Nechápala jsem, co mě tak podráždilo, ale možná jsem jenom nebyla ve své kůži. Ne možná, určitě! Proboha, vždyť se to tady hemží cizími upíry!

Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem se uklidnit. Má rodina mě vždycky varovala, než někdo přijel, takže tady ti určitě nemohli být nebezpeční.

Stejně jsem jim nevěřila.

Chtěla jsem využít, že si mě ještě nikdo nevšiml a rychle se odplížit do svého pokoje, ale už na třetím schodě mě Connie zastavila. Hlasitě se smála a okamžitě mě objala.

"Anno!" Přišla mi až příliš šťastná. Ne že bych jí to nepřála, ale bylo to nezvyklé. Connie nikdy neoplývala přehnanou radostí. "Chci tě někomu představit." A už mě tahala k ostatním.

Radši jsem zůstala v bezpečné vzdálenosti za Zachem a zvědavě si je měřila. Byli tři.

Tvář sympatické blondýny s krátkým sestřihem zdobily výrazná hnědá kukadla. Dle jejich barvy jsem usoudila, že je nejstarší a tedy i pomyslný vůdce rodiny. Con mi ji představila jako Annette. Jenom mi s úsměvem kývla hlavou, nepokoušela se o podávání rukou ani o objetí. Za to jsem jí byla opravdu vděčná.

Vedle Annette stál pohledný čtyřicátník a jednou rukou ji objímal kolem pasu. Pokusil se o upřímný úsměv, ale vyšel z toho jen nějaký škleb. Myslím, že ho má krev hodně dráždila. Červené žilky v zlatavých očích to jasně dokazovaly. Byl dost mladý upír, to nešlo přehlédnout, ale držel se opravdu dobře. Prozatím. Jó a jmenoval se Brian.

Ta poslední mi málem přivodila infarkt. Vrhla se na mě a já ani nestihla vykřiknout. I když s tou chřipkou by se to stejně minulo s účinkem.

Začala jsem kašlat a ona mě vystrašeně pustila ze svého extra pevného objetí, i když to byla spíš reakce na podrážděné hrdlo.

Couvla jsem o pár kroků zpět a ostražitě ji sledovala, kdyby se to pokusila zopakovat.

"Ehm, promiň." Prolomila trapné ticho a jemně se usmála. Váhavě ke mně natáhla ruku, ale zase ji stáhla zpět. Pobavilo mě, jaká nerozhodná byla, ale nedala jsem to na sebe znát. "Jmenuju se Thia."

"Thia?" Zamračila jsem se a pozorněji si ji přehlédla. Nesedělo mi to na ni.

"Jo Thia. Je to zkrácenina od Cynthie. Ale to jméno se mi nelíbí." Přikývla jsem, jakože rozumím, i když opak byl pravdou, protože mně se to líbilo. Ale nehodlala jsem ji o ničem přesvědčovat.

Odtrhla jsem pohled od podivné barvy jejich očí. Střídala se v nich zlatá se zelenou. A jak se míchaly, vytvářely něco hodně podivného.

Hm… Cynthii mohlo být něco kolem sto padesáti. Byla dost stará, aby zapojila mozek a vzala si čočky. No nic, občas se přihodí i taková malá chybička.

"Proč vlastně nejsi ve škole?" ozval se najednou Darrel a přísně si mě měřil.

"Jsem nemocná," zachraptěla jsem s pozdviženým obočím. Jakoby tady nebyl, když mě chytl záchvat kašle. Nebo když jsem šeptala zdvořilostní fráze. Jakoby ho opustil i jeho pozorovací talent. Myšlenkami musel být opravdu hóóódně daleko.

"Aha," řekl jen, ale slova se ihned chytla Connie.¨

"Zavezu tě k doktorovi, jenom našim hostům ukážu jejich pokoje."

"Já už tam byla," odbyla jsem ji automaticky, ale pak se zarazila. "Jejich pokoje?"

"Jo. Nějakou dobu u nás zůstanou." Usmívala se jako sluníčko, ale když jsem ji koukala do očí, viděla jsem v nich ještě něco. Něco o čem bych měla vědět, ale také to mohlo být i nějaké překvapení.

Přikývla jsem a vrátila se ke schodišti. "Půjdu si lehnout, omluvte mě."

Ve skutečnosti se mi, ale vůbec nechtělo spát. Toužila jsem se sbalit a alespoň na týden někam vypadnout. Nebudou tu snad déle než týden, nebo jo?

Tichým pokojem se rozlehla písnička Somebody a já si tiše povzdechla. Opravdu mi neměl kdo volat.

Podívala jsem se na displej, očekávajíc neznámé číslo, pod kterým by se ukrýval domovní prodejce nebo má třídní učitelka, která své číslo ze zásady nerozdává rozmazleným, sebestředným adolescentům.

Tohle číslo jsem ale znala. Pár posledních dní jsem se s ním docela často vybavovala.

Těžko jsem přehltla a přiložila si mobil k uchu, hlasitost stáhla, jak nejvíc to šlo. "Prosím?" Skoro mě nebylo slyšet. Bokem jsem si odkašlala a znovu se ohlásila.

"Asistentka doktora Tempha. Dobrý den, slečno. Na vaše přáni jsme ještě jednou ověřili výsledky. Myslíte, že byste se mohla zastavit a přebrat nějaké papíry?"

"No jo. Můžu přijít i zítra, nebo to potřebujete už dnes?"

"Čím dřív, tím líp."

Rukou jsem zakryla mikrofon a zoufale povzdechla. "Tak dobře. Do dvou hodin jsem u vás." A položila.

Mumlala jsem si tiché nadávky a začala se oblíkat.

"Ty někam jdeš?" zeptala se mě zmatená Maya, když jsem ji v obýváku míjela.

"Volal doktor. Mají pro mě nějaké prášky a taky jsem si zapomněla omluvenku do školy." Trochu mě vyděsilo, jak automaticky a s jakou lehkostí jsem lhala.

"Hodím tě tam, jestli chceš." Navrhl Will. Zvedla jsem k němu oči a chtěla přikývnout, protože se mi opravdu nechtělo řídit, ale při pohledu na něj jsem se zarazila.

Seděl v obýváku i s ostatníma, uvolněně se rozvaloval na pohovce, jednu ruku spokojeně položenou na opěrce za Cynthiinými zády. Ta se najednou začala hlasitě smát na Zachovi, svalila se dozadu a jednou rukou jemně pleskla Willa po stehně, zřejmě ho chtěla upozornit na něco opravdu vtipného. Ale ruku nestáhla, jen ji přesunula víc ke kolenu a jemně zmáčkla.

Uvědomila jsem si, že to Williamovi nepřišlo ani trochu divné a ještě pořád čeká na odpověď. Záporně jsem pokroutila hlavou a mírně se usmála. "Ne, dík. Jenom si půjčím auto, nevadí?" Jenom pokroutil hlavou a podal mi klíčky.

Tiše jsem poděkovala a zamířila ke dveřím. Z botníku jsem vytáhla bílé tenisky a v autě si je nazula místo vysokých bot.

Právě jsem startovala, když se dveře spolujezdce otevřely a někdo si ke mně přisedl.

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a podívala se na ní.

"Cynthia."

"Thia," opravila mě, jakoby to dělala už stokrát.

"Jak chceš, Cynthio." Pokrčila jsem rameny a než stihla zase něco namítnout, pokračovala jsem dál.

"Proč sedíš v autě, ve kterém se chystám odjet?"

"Vždyť je to jasné," smála se mojí nechápavosti. "Jdu přeci s tebou."

"Proč?" Já nevím, asi jsem fakt nechápavá, nebo co.

"Myslím, že bychom se mohli blíž poznat." Zapnula si pás a mrkla do zrcadla. "A taky si chci promluvit."

"Hm." Zamračila jsem se a konečně vyjela. Ze slušnosti jsem počkala dvě-tři minuty, ale když pořád nic neříkala (trhalo mi to žíly), sáhla jsem po autorádiu a naladila mou oblíbenou stanici. A pořádně nahlas.

Deset kilometrů… Dvacet…

Broukala jsem si s rádiem a ono najednou utichlo.

Povzdechla jsem si, opět zapnula hudbu, ale nechala ji hrát jen potichu v pozadí a na pár sekund si dovolila kouknout mimo silnici. "Tak o čem si chceš povídat?" optala jsem se s nezájmem a dál se soustředila na řízení.

"Co je to mezi tebou a Williamem?"

No… Nečekala jsem, že začne s tímhle a už vůbec, že se úplně vyhne klasickým omáčkám a zeptá se rovnou.

Jako odpověď jsem chtěla jen škubnout rameny a odseknout takovéto ´Coby. Nic.´ Ale věděla jsem, jak by to vyznělo. "Jsme sourozenci." Jo, no… Ani s tímhle jsem si moc nepolepšila, ale čert to vem. Jí to může být stejně jedno.

"Ne, to nejste." Namítla okamžitě a já zoufale protočila očima.

"Jistě. Jsme nevlastní sourozenci." Slovo nevlastní jsem zvýraznila.

"Takhle to nemyslím a ty to víš."

"Na blbou otázku…" zašeptala jsem.

"Blbá odpověď." Pohotově mě doplnila se smíchem. "Je mi to jasný."

Malinko mi při pohledu na ní zacukaly koutky, ale rychle jsem nahodila nečitelný výraz a ona to přešla mlčením.

"Proč vlastně jdeme tak daleko? Nemáš nikde blíž doktora, nebo co?"

"Můj doktor má dovolenou a já si potrpím na komfort. Tak jsem tady." Dobře, možná si na tom až tak nepotrpím, ale co. Stejně lžu i ostatním, tak si snad nebudu dělat výčitky zrovna s ní.

Zaparkovala jsem, vzala si místo tenisek boty na vysokém podpatku a vystoupila. "Támhle jsou obchody." Mávla jsem ledabyle k nenápadné uličce za budovou a vykročila k hlavnímu vstupu. "Do půl hodiny jsem zpátky." Nečekala jsem na její odpověď a prostě se vmísila mezi lidi, co mířili dovnitř.

Na poslední chvíli jsem vběhla do plného výtahu a ignorujíc mumlání tlačících se lidí stiskla trojku.

Na prvním nevystupoval nikdo, druhé poschodí nás zbavilo neurotické matky s dvěma dětmi, ale taky přibyli další čtyři lidi. Byla jsem opravdu vděčná, když jsem na dalším vystupovala.

Chvíli jsem se dezorientovaně rozhlížela a pak zamířila doleva. Přešla jsem dlouhou chodbou a zaklepala na bílé dveře.

Čekala jsem asi minutu, než se otevřely. Sestřička se na mě usmála a pobídla mě, ať jdu dál a posadím se. "Doktor tady bude hned," zamrmlala, když přede mě kladla sklenici vody.

Přikývla jsem a čekala. Ale jak plynuly další a další vteřiny, začínala jsem být nervózní.

Ta milá paní mě celou dobu pozorovala a čekala, co udělám. Ušklíbla jsem se na ní, i když ne moc upřímně a ruku přeloženou přes opěrku křesla stáhla. Měla jsem příšerné nutkání začít nehty klepat do kůže.

A pak, doktor konečně přišel. Posadil se na židli, urovnal si bílý plášť a bokem odkašlal. "Dobrý den."

"Dobrý," kývla jsem a čekala. Pomalu se mi vracel můj klid, na tváři se mi usadil úsměv.

Pan Temph si vzal objemnou složku, otevřel ji a s pohledem zabodnutým do mě si rukama podepřel bradu. "Na vaše přání jsme zopakovali a ověřili všechny testy. Je samozřejmé, že to není běžný postup, ale vy jste si to zaplatila." Jeden papír přisunul přímo přede mě. "Nicméně, v laboratoři ani nikde jinde se nestala chyba." Na chvíli se odmlčel, ale pak ještě vážnějším hlasem zase promluvil: "A vy to už víte."

"Jak to myslíte?" zamračila jsem se.

Najednou jeho přísný pohled zjihl a s lítostí v očích se ke mně naklonil. "Tuhle práci, slečno, dělám už víc jak dvacet let. Vždycky poznám, kdy si pacient uvědomí na čem je. Vy všichni to máte v očích."

Přikývla jsem. A dál zaraženě seděla a zírala na cár papíru.

Měl pravdu. Už jsem věděla, že to nebyl jen omyl. Dokázala jsem si to přiznat a začala konat. Ale když jsem to viděla černé na bílém, bylo to tak… Definitivní.

"Kdy bych měla začít s léčbou?" zeptala jsem se tichým, smířlivým hlasem.

"Akutní forma leukemie má velmi rychlý průběh. Musíme vás začít léčit, co nejdřív to půjde. Třeba i hned."

"To ne," začala jsem okamžitě protestovat. "Musím na to připravit rodinu. A sebe. Hned to nepůjde."

Pokroutil hlavou a hlasitě povzdychl. Zřejmě očekával, že to se mnou nebude lehké. "Máte čas do konce týdne. Ale prosím, přijeďte co nejdřív. Čím dřív začneme, tím větší šanci máte."

Jenom jsem kývla hlavou a začala se zvedat. Sestřička mi ještě dala něco podepsat a já konečně vypadla.

Když jsem později přešlapovala ve výtahu, ještě pořád jsem byla neklidná, ale pomalu se to lepšilo. Byla jsem nemocná. Ale čeho jsem se měla bát? Ještě pořád jsem bydlela s upíří rodinou.

Do auta jsem nasedala už s úsměvem, nazula si tenisky a boty hodila dozadu. Už jsem téměř vyjela, no vzpomněla jsem si na jednu otravnou upírku a vypnula motor.

Nebudu lhát. Chvíli jsem vážně uvažovala o tom, že bych prostě odjela. Stejně by se pěšky vrátila dřív než já. Ale kdo by se pak chtěl hádat s našima?

Vrátila se s desetiminutovým zpožděním a hned se omlouvala. "Promiň, promiň, promiň," opakovala pořád dokola, až jsem ji utnula rukou a pustila si rádio. Nezajímalo mě, s kým se poflakovala. Jenom jsem chtěla konečně domů. Byl nejvyšší čas začít plánovat budoucnost.

Ochutnávka či podplácanie?

Thu, 24 Nov 2011 21:05:36 +0100

Ahojteee!

Dlho som sa neozvala čo? A tak pekne to začalo. A ešte som aj sľubovala hory-doly, pretože som sa rozpísala.

A tak som sa rozhodla konať, pretože ani netuším koľko ľudí sem ešte zavíta. Tajne dúfam, že ak zverejním aspoň kúsok z pokračovania, vy sem raz za čas zájdete a skontroľujete či nepribudlo pokračovanie a mňa to, zase, prinúti rýchlejšie koniec prepísať.

Lebo verte, či nie, pokračovanie je! ...na papieri. A ja ako človek lenivý, som sa neprinútila prepísať to do počítača. Neskôr som bola trošku viac vyťažená. Víkendy v robote, cez týždeň stíhať veci do školy, výkresy, správy, krúžky a akoby toho nebolo dosť, nabrnkla som si aj autoškolu. A teraz úprimne priznávam, že aj keď som aspoň trikrát za deň prišla na blog a surfovala po vašich stránkach, za nič na svete ma nenapadlo, že mám rozpísanú kapitolu, na ktorú možno niekto čaká.

Inu, nerobte si nádeje, na vodičák ešte chodím, aj školy je dosť, hlavne kvôli tomu, že som toho v poslednej dobe dosť vymeškala a hoci sa už druhý víkend nechystám do roboty, zajtra začínajú v BA vianočné trhy a ja som upísala svoju dušu a tak budem tráviť soboty tam.

No ale budem sa snažiť.

K tomu názvu... Fakticky mi to príde trochu ako uplácanie, takže prepáčte, ale aj ja som len človek a tak... Hovorme tomu úplatku ochutnávka, jo? Ešte Vás varujem, že neprešla korekciou, bol spontánny nápad hodiť to sem, a tak s tým nechcem Chucky otravovať.

Užite si to aspoň trochu a keby ste boli takí zlatí a zapojili sa do ankety, budem nadšená :))

Majte sa krásne, a užite si víkend. Byee :) :-*

(úplatok.... teda, sorry, ochutnávka pod perexom)

***

Ta poslední mi málem přivodila infarkt. Vrhla se na mě a já ani nestihla vykřiknout. I když s tou chřipkou by se to stejně minulo s účinkem.

***

Seděl v obýváku i s ostatníma, uvolněně se rozvaloval na pohovce, jednu ruku spokojeně položenou na opěrce za Cynthiinými zády. Ta se najednou začala hlasitě smát na, svalila se dozadu a jednou rukou ho jemně pleskla po stehně, zřejmě ho chtěla upozornit na něco opravdu vtipného. Ale ruku nestáhla, jen ji přesunula víc ke kolenu a jemně zmáčkla.

***

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a podívala se na ní. "Cynthia."

"Thia," opravila mě, jakoby to dělala už stokrát.

"Jak chceš, Cynthio."

***

Mischief Managed

Wed, 14 Sep 2011 22:41:40 +0200

mischief-managed.mypage.cz

6. Kapitola

Thu, 01 Sep 2011 00:04:07 +0200

A máme tu pokračovanie. Samozrejme, že to trvalo, to by som predsa nebola ja, ale môžem Vás potešiť, že tentokrát aspoň trochu tuším čo chcem mať v pokračovaní... A viete, že sa na to celkom teším?

Tak hor sa do čítania. A keďže ma naozaj zaujíma Váš názor na dej, celkom by ma potešili aj nejaké tie komentáre. Ale nikoho nenútim, samozrejme.

Och a ešte som sem chcela hodiť jedno veľké ĎAKUJEM pre Chucky, ktorú to po mne očividne ešte stále baví opravovať.

(By the way... pamätám si, že ste mali niektorí trochu šalát v postavách a tak ma napadlo, (áno, až teraz) či by pre Vás nebolo jednoduchšie vytvoriť akúsi osnovu, rodokmeň alebo ja-neviem-čo. Keď tak, dajte vedieť.)

6. Kapitola

Neděle byla celkem fajn. Bylo mi podstatně líp, než den předtím, ale k večeru mě začínalo bolet hrdlo. Nechtělo se mi dělat večeři, tak jsem si jen uvařila silný čaj a šla spát hodně brzo.

A ráno jsem místo do školy namířila na kliniku, protože jsem měla horečku a hlas byl fuč. Dostala jsem prášky a rychle domů pod deku. Po obědě jsem si měla zavolat pro výsledky krve.

Prospala jsem se, zkoukla nějaké filmy, nacpala se kukuřičným polystyrénem a zavolala do ambulance. Výsledky se jim moc nelíbily, tak mě pro jistotu poslali do nemocnice s podstatně lepším vybavením. Vždyť co bych taky chtěla od takového malého městečka.

Cesta tam mi trvala něco přes hodinu a půl. Další hodinu jsem čekala, až se dostanu na řadu a pak jsem se uvnitř deset minut šklebila na doktora. Jemu to nepřišlo moc vtipné, ale vždyť mně taky ne, tak jsem to dělala už jen proto, abych ho naštvala.

Tak skvělý den zakončila ještě cesta domů, která ale netrvala dvě, ale dvě a půl hodiny. Málem mě kleplo a to jsem se ještě nutila nemyslet na fakt, že tam zítra zase jedu. A to, že je pondělí a mí sourozenci měli být už dávno zpátky, jsem si uvědomila, až když jsem usínala. Hlasitě jsem zaklela a nastavila si budíka, ať jim můžu brzy ráno pořádně vynadat.

Budík jsem, samozřejmě ignorovala a nakonec měla takový fofry, že jsem na ty tři úplně zapomněla. Naházela jsem na sebe první oblečení, které jsem našla, vlasy stáhla do culíku, sebrala tašku, dva energetické drinky a konečně vyjela.

U lékaře jsem ale stejně musela ještě čekat, protože si moje výsledky ještě třikrát ověřovali, než na mě vyrukovali s verdiktem. A to jsem málem na doktora vyplivla nabídnutou minerálku.

"To je blbost." Pronesla jsem naprosto klidným hlasem, když na mě už pět minut tiše zírali a čekali výbuch, nebo něco podobného.

Sestřička sebou maličko trhla, pak se na vteřinku usmála jako by to nebylo poprvé, co to slyší a ten chlápek se tvářil dost podobně.

Doktor se zhluboka nadechl a sevřel mé ruce v těch svých. "Víte, tohle je docela častá reakce, ale je opravdu důležité, abyste pochopila, co se vám snažím říct…"

"Hele, já vás chápu." Skočila jsem mu do řeči a omluvně se usmála. "Ale tohle to je omyl. Jsem téměř zdravá. Jediné co mě trápí je už ustupující viróza a neodevzdaný referát do školy." S těmi slovy jsem se prudce postavila, nenápadně se přidržela židle, protože se mi po tak prudkém pohybu zamotala hlava a vyšla z ordinace.

Můj klid ale pomalu odcházel a jak jsem jela výtahem do podzemních garáží a poslouchala tiché nenucené tóny z reproduktoru, vystřídala ho zlost. Třískla jsem rukou do plechových dveří a ihned ji stáhla. Bolelo to jako čert.

Nedokážu pochopit, jak můžou něco takového říct zdravému člověku. Lidi dělají chyby, občas se jim podaří něco zvrzat, ale jsou věci, při kterých musí dávat obzvlášť pozor. A výsledky pacientů k nim přeci patří. Nemůžou říct kdekomu nějakou diagnózu a začít ho nesmyslně léčit.

Kroutila jsem hlavou a rozhodla se to už neřešit. Raději jsem se soustředila na cestu domů.

Ale stejně mi to nedalo. A co bylo horší, už jsem nebyla klidná ani naštvaná. Začala jsem zkoumat všechno, co mi řekl. A byla jsem zoufalá.

Klepaly se mi ruce a měla jsem jen málo od breku. A pak jsem zaparkovala před domem a zaklela. Mí sourozenci už dorazili.

Zhluboka jsem se nadechla a přejela si rukama tváře. Usmála jsem se do zrcadla a doufala, že jim to postačí.

William hrál ve svém pokoji a Maya se Zachem koukali na televizi. Tiše jsem je pozdravila, ale oni ani nevzhlédli, jenom na mě mávli rukou.

Posadila jsem se k nim a snažila se sledovat rodinnou komedii, ale mé myšlenky se vrátili zpět k mému zdravotnému stavu.

A po hodině civění na zeď jsem se rozhodla zakročit. Zvedla jsem se a vyběhla schody na poschodí. Jemně jsem zaklepala na dveře Willova pokoje a vstoupila.

Hru nepřerušil, ale kývl směrem k posteli. Posadila jsem se a chvíli mlčela, ale nakonec jsem to nevydržela a úplně zapomněla na úvodní řeči. "Kdy mě proměníte?" Vybalila jsem na něj a sklopila pohled.

Přestal hrát a já na sebe cítila jeho pohled. Zdvihla jsem zrak a vážně se mu zadívala do očí.

Hlasitě si povzdechl a přešel ke mně. Posadil se a sevřel mé ruce ve svých. Ty jo! Kolik lidí to dneska ještě udělá?

"Už to tu máme zase, co?" Jen jsem pokrčila rameny a on pokračoval. "Víš, co si o tom myslíme. My všichni." Přikývla jsem. Jasně, že jsem věděla, co si mysleli. Připomínají mi to každé dva měsíce. Asi tak často je s tímhle opakovaně otravuju.

"A vy víte, co si o tom myslím já."

"Anno. Nech nás dýchat a nepruď." Řekl najednou podrážděně, až mnou trhlo. Zamračila jsem se, protože většinou si ze mě u takové debaty dělal srandu. Štvalo ho to, ale nikdy to na sebe nenechal znát.

"Dobře." Zamrmlala jsem a odešla. Třásla jsem se. Už zase. Najednou mi tohle všechno přišlo jako špatný sen. Nechali mě tady samotnou. Kolik vlastně? Čtyři dny? Pak se vrátí, nikdo si mě nevšímá a ještě na mě Will vyletí, když ho s přeměnou otravuju o měsíc později.

Tak jo, zlatíčka. Já vám to tady ještě zpříjemním, že budete o mou proměnu škemrat.

Bylo mi naprosto ukradený, že mám chřipku a školu jsem z hlavy vypustila už u Williama v pokoji. Vyběhla jsem si do pokoje pro nějaké věci a zavřela se v koupelně.

Horká voda mě uklidnila. Smyla ze mě zklamání a vzala s sebou i ty pitomé slzy. A já byla opět v pořádku.

Vysušila jsem si vlasy, přidělala si na tvář omítku, aby můj červený nos a kruhy pod očima nekřičeli na svět a navlékla se do upnutých šatiček. Spokojeně jsem se na sebe usmála do zrcadla, královská modrá mi rozhodně slušela. Přejela jsem si rty leskem, natáhla na sebe krátkou koženku a na nohy nazula vysoké kozačky. Výsledek se mi moc líbil. Konečně jsem mohla vyrazit.

Sešla jsem schody a ještě si to namířila do kuchyně. Postávajíc před otevřenou lednicí jsem váhala, jestli něco sníst, ale pak jsem jen pokroutila hlavou a zase ji zavřela. Klíčky a mobil jsem si hodila do kapsy bundy a chystala se vypadnout, když mě zastavil Mayin hlas. "Kam jdeš?"

Myslím, že jsem se otočila jenom proto, že zněla jako máma. "Ven."

"Zítra máš školu."

"Jo, vy taky. Už od pondělka." Tiše si povzdechla, ale to náš rozhovor sledoval už i Zach, Will scházel schody.

"Doufám, že budeš zase na mol." Utrousila provokačně, ale já zcela vážně přikývla.

"Jo, to budu."

Překvapeně na mě zamrkala, zatímco se Zach smál na celé kolo. Samozřejmě, že věděli o mých nočních toulkách. Neopakovalo se to každý víkend, už mnohokrát jsem seděla doma u televize. Ale někdy jsem si vyjela i se svou kámoškou Trix a čas od času se stalo, že jsem se vrátila v mírně podnapilém stavu. Naši z toho moc velkou radost nemají, ale nechávají mě být, protože se o mně už ledacos naučili. Třeba, že čím víc mi něco budou zakazovat, tím větší je šance, že to udělám.

Ale dnešní večer byl stejně jiný. Nikdy jsem na nikoho z mé adoptivní rodiny nebyla tak hnusná. I když jsem byla vzteklá, většinou jsme to obrátili na srandu a já to zakecala. Dnes jsem se v tom, ale vyžívala. Měla jsem toho všeho plný zuby.

Změnu situace si zřejmě uvědomil už i Zach. Dávno se přestal smát a jen si mě pozorně prohlížel. Naše pohledy se střetly a já pevně držela.

"Jdu s tebou!" Vyhlásil jako reakci na naší oční bitvu a už si bral bundu.

"Ne!" Zasyčela jsem zlostně.

Chtěl něco namítat, ale to se mezi nás vrátila už i Maya a chytla ho za ruku. Její hlas zněl odrazu tvrdě. "Nech ji být. Ať si dělá, co chce, my si můžeme udělat hezký večer." Políbila ho na rty a táhnouc ho nahoru na mě ještě zavolala: "Hezky se bav!"

Koukla jsem na Williama, který měl v očích zklamání, a jen pokrčila rameny. Konec konců, oni se kvůli mně taky nepřetrhli.

Ani jsem si nepamatovala, jak jsem se dostala domů. Co jsem si ale pamatovala, byla včerejší hádka. Těžce jsem zavzdychala a převalila se na břicho.

Můj žaludek byl jako na vodě a o to hůř se vymýšlela vhodná omluva. Sakra! Vždyť ani nevím, proč jsem se tak chovala.

S obtížemi jsem se vyhrabala z postele a nechala na sebe stříkat ledovou vodu. Byla jsem sice nemocná, ale ten chlad mě rychle vzbudil a bylo mi podstatně líp.

Oblékla jsem se do kratší košilky se zvířecím potiskem a nazula pantofle se sloními hlavami. Chtěla jsem si jít ještě lehnout, ale nejdřív jsem se musela alespoň pokusit omluvit.

Věděla jsem, že ani mí sourozenci se nenamáhali do školy, protože jsem zezdola slyšela hlasy, tak jsem přes sebe ještě přehodila tenký župan a seběhla dolů.

Zach s Mayou seděli před televizí a tiše sledovali film. Přistoupila jsem blíž, zhluboka se nadechla a chtěla začít mluvit. Z mích úst, ale vycházelo jenom nesrozumitelné sípání, jako dva dny zpátky. V duchu jsem zaklela a odkašlala si.

"Chtěla jsem se omluvit." Zašeptala jsem slabě. "Kvůli blbé chřipce jsem u lékaře přeseděla hodiny a stejně to k ničemu nebylo. Vážně mě mrzí, že jsem se vyřádila zrovna na vás."

"To je dobré." Prohodila Maya, i když byla ještě pořád mrzutá. Ale byla to Maya, takže stačilo jenom chvíli počkat. A Zacha jsem měla v kapse už dávno, pochybuju, že se vůbec zlobil.

Brala jsem to jako vybavenou věc, i když mě překvapilo, jak rychle se všechno urovnalo. Vypadalo to jako vážná krize, ale asi jsem se zmýlila.

Pokrčila jsem rameny a otevřela lednici. Chvíli jsem váhala a pak vytáhla mléko a z police krabici sušenek.

Chvíli jsem jen tiše žvýkala snídani, ale najednou mě něco napadlo?

"Kde je Will?" Můj hlas byl pořád slabý, ale oni mě slyšeli.

"Jel vyzvednout Darella s Connie." Přikývla jsem, i když jen sama pro sebe a než jsem stihla uklidit nádobí do myčky, před domem zastavilo auto. "A už jsou zpět." Slyšela jsem ještě bratra a zamířila do obýváku, kde se už všichni vítali.

Zaraženě jsem zůstala stát u schodiště. V domě bylo totiž víc upírů, než jsem čekala.

No... tak aspoň niečo

Mon, 29 Aug 2011 23:18:05 +0200

Ako vidíte, je tu nový design. Viem, nie je najúžasnejší ani najprepracovanejší, ale mne to stačí. Dopekla! S tých nových nastavení som bola na prášky, kým som zvládla aspoň toto. Vŕŕŕ... aj tak je to na nič. Ale viete čo? Nabudúce to bude lepšie. ;-)

To čo je? aneb Zbožňujem vynovený blog.cz

Wed, 17 Aug 2011 22:47:03 +0200

O tých nových nastaveniach designov som už počula, ale akosi som nemala čas ani chuť ich skúmať. Až doteraz. Povedala som si, že sa v tom trošku pohrajem, vynovím to tu a odrazu, kde nič - tu nič, moje nastavenia sú zmazané. Dnes sa mi fakt darí, len čo je pravda. A tak sa dnes už po druhýkrát ospravedlňujem.

Dúfam, že chvíľu vydržíte s touto šablónou a stručným obsahom menu. Skúsim niečo vymyslieť, keď sa zajtra vrátim z roboty. Ak nie, bude to musieť počkať do ďalšieho pracovného týždňa. Víkend mám plný roboty.

Opäť ja, Jeanne.

No... ani neviem ako to nazvať

Wed, 17 Aug 2011 21:36:10 +0200

A tak som sa chystala napísať článok, keď tu zrazu! Nový komentár! (ktorý ma skutočne potešil) Začínala som sa obávať, že som upadla do zabudnutia... Ale tak, úprimne, aj by som mala prečo.

Koľko to je od posledného článku? Veľa! Nie, nie, nechcem to rátať, striasa ma už pri tom pomyslení. O to horšia je odpoveď na otázku, koľko je to od poslednej pridanej kapitoly. Mrte veľa!

A hoci to tak možno nevyzerá, vážne ma to žerie.

Výhovorky? Sú!

Chabé? Áno!

Neúprimné? Nie!

Takže s pravdou von. Som zo seba zhnusená, ale nechce sa mi písať. Nemám elán, nemám náladu, nemám nápady, nemám nič! (tí, čo si ma pamätajú zo starého blogu sú mi svedkom, že to nemám kompletné už hooooodne dlho) A to ma na tom desí. Týždeň výpadok? Fajn. Mesiac? Hups. Dva? Dokelu! Tri, štyri, pol roka... Som neschopná. Alebo schopná, ale v niečom inom. No o to nejde. Ide o to, že fakticky nič nepíšem. Ani len tie blbé riadky, v ktorých sa sťažujem. (s výnimkou tohto článku). No dnes som sa prekonala! Napísala som (až!!!) jednu stránku k poviedke. A tak som to zamotala, že to mám chuť zase celé zmazať, ale škoda hodiny. A tak.... neviem no.... vážne nemám chuť to ani len dopísať, nie to ešte poslať na opravu, ale pre Vás, pre to ako Vás zanedbávam spravím čo bude v mojich silách. Možno zajtra v robote nazbieram inšpiráciu. Alebo ma tam niekto dobre nakope :)

Ale teraz už koniec. Mám z tohto článku zlý pocit. A varujem, že som ho po sebe ani nečítala...

Tak sa teda majte pekne. Užívajte si ešte prázdniny. Nehnevajte sa na mňa. (je vhodné používať množné číslo?) Ja sa ospravedlňujem :( A pokúsim sa napraviť.

Vaša Jeanne

Hay Lin

Fri, 29 Apr 2011 16:52:37 +0200

hay-lin.blog.cz

Kajka

Fri, 29 Apr 2011 16:46:11 +0200

romione.blog.cz

5. Kapitola

Sat, 09 Apr 2011 14:06:25 +0200

Chvíľu to trvalo, ale už je to tu ;) Dúfam, že sa Vám bude kapitola páčiť. Na poriadny dej a akciu si budeme musieť ešte chvíľočku počkať, ale snažím sa to urýchliť, nech to samou nudou neprestanete čítať :)

Prajem príjemné čítanie, Vaša Jeanne

5. Kapitola

Čtvrtek nebyl obohacený ničím zajímavým. Škola, oběd, dvě hodiny španělštiny a kurz vaření. Ale ne, dělám si legraci. Po vyučování jsem pomáhala se školním časopisem. Ne že by ze mě byla reportérka, jen jsem ráda zpracovávala fotografie.

Ale tentokrát jsme měli opravdu hodně práce a tak jsem byla ráda, když jsem mohla konečně vypadnout. Bála jsem se, že se mi o titulní stránce a příběhu o kočkách bude i zdát. A to mi ještě hrozilo, že mi zítra hlavní redaktorka řekne, ať to předělám.

"Ahoj." Pozdravila jsem Mayu, když jsem nasedla do auta a ona se rozjela domů. Bylo půl šestý, Will mi už asi třikrát volal, kdy skončím a na stole mě čekal referát, který měl být hotový už před týdnem. Jo, jsem docela flákač, ale jenom někdy. Jindy za to opravdu nemůžu a prostě nestíhám.

Cestu jsem pořádně nevnímala a doma si napustila horkou vanu. Usnula bych tam, kdyby mi Maya hlasitě nezabušila na dveře. Na večeři, kterou mi připravila jsem se ani jen nepodívala, a i když bylo jen sedm, šla jsem spát.

Celou noc jsem prospala bez jakéhokoli přerušení a i tak jsem se ráno cítila jako chodící mrtvola. Vždyť to znáte. Víc spánku = víc únavy.

Hned jak jsem ledovou vodou přinutila své oči vnímat okolí, šla jsem si pro nutnou dávku energetického drinku. Spořádala jsem dvě plechovky a přečetla si vzkaz na lednici.

Zamyšleně jsem se koukla z okna. Až teď jsem zářícímu slunci věnovala plnou pozornost. Bylo to nezvyklé, ale ne nereálné. Protože i tady někdy opravdu zasvítí slunce.

Nejásala jsem, že tady budu dnes nebo i zítra sama, ale náhlé světlo a teplé paprsky mi o dost zvedly náladu.

Pořád trochu utahaná jsem se navlékla do legín, dlouhé košile a tenké bundy. Vytáhla jsem své oblíbené fialové conversy a zdrhala. Autobus jsem stihla jen tak-tak a pak dlouho vydechovala na nepohodlném sedadle vedle celkem hezkého kluka. Alespoň něco no…

Ne, neházela jsem po něm očkem, nepřehazovala si vlasy ani jsem se trapně nehihňala. Totálně mě ignoroval, tak jsem jenom lhostejně pokrčila ramenem a do uší si vrazila sluchadla mobilu. Stejně se mi moc nechtělo začínat rozhovor.

Když jsem před školou vystupovala, začal mi do uší hrát vyzváněcí tón. Stiskla jsem tlačítko pro příjem hovoru a tiše se ohlásila.

"Jsi vzhůru?" ozval se Williamův hlas.

"Jo. Právě jsem dorazila do školy."

"Tak to jsem rád. Ráno jsem tě nemohl vzbudit."

"To jako že nepomohlo ani tvé soustředěné zírání?"

"Ani to." Odpověděl se smíchem.

"Dobrá brouku, už musím. Užijte si kempování."

"Měj se. A nezlob."

Zrušila jsem hovor, přidala do kroku a srazila učitele chemie. Šikula!

"Jé, promiňte. Já nechtěla." Mlela jsem omluvy a rychle sbírala papíry, které mu popadaly.

"Jo, jo." Odbyl mě naštvaně a vyrval mi ty papíry z rukou.

Přimhouřila jsem oči a propalovala ho nenávistným pohledem. "Tak se jdi bodnout."

"Hezký. Moc hezký."

Otočila jsem se za tím hlasem a na chvíli ostala jen tupě zírat. Cord se opíral o nejbližší sloup, na tváři pobavený výraz, ruce hluboko v kapsách džínů. Možná by i někoho zaujal, kdyby to nevypadalo tak nahraně.

Kdyby mi to řekl kdokoli jiný, vystrouhala bych mu poklonu a nechala autogram. S tímhle blbem jsem, ale svůj čas ztrácet nemínila, tak jsem jednoduše odešla.

"Uvědomujete si, že jestli mi ten referát v pondělí nedonesete, budete mít nedostatečnou?"

"Jo." Zamumlala jsem otráveně a snažila se skrýt zívnutí.

Má učitelka občanky na mě špatně koukala. Na poslední hodině. V pátek. To si jako fakt myslela, že tím něco docílí?

"Jestli to tady do devíti nebudu mít, slečno Blocková, buďte si jista, že vás nezachrání ani omluvenka od ředitele."

Jen jsem se skloněnou hlavou přikývla. Měla jsem pocit, že rýpavá poznámka by nebyla na místě. Krom toho jsem byla příšerně utahaná.

"Tak fajn." Zašklebila se jako hodná babička a pokračovala ve výkladu. Jenom jsem nad tím pokroutila hlavou a psala poznámky.

Když se konečně ozval zvonek, shrábla jsem své věci a pospíchala pryč. Chtěla jsem stihnout dřívější spoj domů. A povedlo se.

Skopla jsem boty, hodila tašku na židli a vytočila Williamovo číslo. Čekala jsem déle, než bylo zvykem, ale nakonec to přijal. Zdálo se mi, že je malinko rozrušený, ale mohlo to být jen vzrušení z lovu.

"Nazdárek. Vyrušuji?"¨

"Ani ne." Slyšela jsem šum v pozadí, ale najednou to ustalo, takže možná předtím běžel. A z ničeho nic se ozval řev. Trhla jsem sebou. "Wille?"

"V pořádku. Hrajeme si s medvídkem." Další řev, ale tentokrát jsem stoprocentně věděla, že patří Zachovi.

"Slyším." Plácla jsem sebou na postel a zavrtala se do peřin. "Jen jsem chtěla vědět, kdy se vrátíte zpět."

"Chybím ti?"

"Ne, chybí mi Zach. Nemám s kým koukat na pohádky."

"V pondělí."

Vymrštila jsem se do sedu a nechápavě koukala před sebe. "Cože?"

"Má být hezky."

"Jó, aha."

"Nebude ti chybět jenom Zach, viď?"

"Maya taky." Odsekla jsem podrážděně. Jeden volný den je fajn. Celý víkend předpovídá nudu. "Mějte se." Rychle jsem se rozloučila, telefon nechala ležet na nočním stolku a vystartovala do kuchyně.

V lednici jsem našla zbytky ze včera, ale moc k snědku to nebylo. Vypadalo to vážně úchvatně, ale dělala to Maya. A upřímně, upíři nejsou moc dobrý kuchaři.

Objednala jsem si pizzu - už zase - a než to přinesli, nudila jsem se na kuchyňské lince - už zase.

Pizzu přinesl ten klučina co naposledy. Byl stejně zdvořilý jako tehdy, ale začal být tak trochu otravný.

"Co plánuješ na večer?" ptal se, když jsem si od něj brala škatuli.

"Něco hodně zajímavého." Usmála jsem se, ale musel vidět, že to nebylo docela upřímné.

"Do devíti dělám, co kdybych se pak pro tebe stavil?"

Zasmála jsem se a malinko se naklonila blíž, abych mohla vidět na štítek. "Tak jo, hm… Bene. A co kdyby sis teď vzal prachy a po směně vzal kámoše na pivo?" Zeptala jsem se mile a do ruky mu vtlačila prachy. To spropitný nebylo jenom na pár piv, ale ať si kluci užijí.

Viděla jsem, jak se na ty bankovky kouknul. A hned jsem věděla, jaká bude jeho další reakce. Otočil se a ještě mi mávnul. "Tak zatím!" Zavolal vesele.

"Čau." Zabouchla jsem dveře a šla se najíst. Celý den jsem nejedla, byla jsem hladová.

Žvýkala jsem sousto a přemýšlela nad tím, co budu dělat. Možná bych mohla vyrazit ven, ale stejně bylo ještě brzy.

Dojedla jsem, škatuli zahodila a v obýváku si lehla k televizi. Jako vždy dávali blbosti, ale zrovna já jsem patřila mezi lidi, kteří je rádi sledovali.

Typický americký film, s typicky americkou rodinkou. Klasická zápletka, nějaké komplikace a šťastný konec. Ten konec jsem sice přespala, ale ve světě filmu věřím v nehynoucí dobro.

Vzbudila jsem se kolem osmé hodiny. Pěkně dezorientovaná a zívajíc jsem se dovlekla do koupelny a dopřála si hodně dlouhou sprchu. Udělala jsem si něco s vlasy, ze skříně vytáhla obtáhnuté džíny a vršek s třpytkami.

Měla jsem ráda svůj styl oblékání. Pestré barvy, animované postavičky nebo nápisy a tenisky. Jednoznačně. Ale čas od času jsem ze sebe ráda udělala někoho jiného. Třeba dnes. A skončila jsem celá v černém.

Slyšela jsem troubit auto, tak jsem se rychle navlekla do kožené bundy a obula si vysoké lodičky. Popadla jsem klíče, zamkla a zdrhala k žlutému autíčku. Ráno bylo až moc hezky, teď začínalo opět pršet. Doufala jsem, že to tak zůstane a naší se vrátí dřív.

Řidičovi jsem řekla adresu a pohodlně se usadila na sedadle. Přehrábla jsem si vlhké vlasy a zkontrolovala svůj vzhled v zpětném zrcátku.

Už zas jsem byla příšerně bílá, takže mé líčení, tmavé vlasy a oblečení strašidelně kontrastovalo. A možná to nebyla taká hrůza, jen jsem nebyla zvyklá.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Opět jsem přemýšlela nad nepodstatnými hloupostmi. Radši jsem to nechala být a rozmluvila se s řidičem.

Byl to příjemný a vtipný pán. Pořád dělal srandičky, a i když byl postarší, skvěle se orientoval i v slovní zásobě, kterou používala spíš mládež.

"To víte, do auta mi vleze kdekdo a od vás mladých pochytám i to co nechci." Zasmál se a já s ním.

Po zbytek cesty jsme stihli probrat snad všechno, co se dalo. A když jsem se vystupujíc loučila, bylo mi fakt líto, že jdu.

Ten kousek ke vchodu jsem zase přeběhla a uvnitř okamžitě zamířila na toalety. Upravila jsem si líčení a uhladila škody na vlasech, co po sobě nechal déšť. Přetřela jsem si rty balzámem a usmála se na sebe do zrcadla. Bylo to fajn.

Zkontrolovala jsem čas a zamířila k baru. Toho číšníka jsem znala. Kývli jsme si hlavou a já mu ukázala, ať mi přinese to co vždy.

Obsloužil ještě pár zákazníku, než mi přinesl můj drink. Poděkovala jsem a upila si. Přejela jsem očima po místnosti. Lidi tančili na parketě, DJ dělal ty divné pohyby jednou rukou a druhou si držel sluchátka na krku. A od vchodu ke mně kráčel nižší chlápek.

Měl kolem dvaceti, světlé džíny, barevné triko a košili s neupraveným límcem. Široce jsem se usmála a vstala, abych ho mohla obejmout. Pevně jsem ho sevřela a on mi hladil záda.

"Nazdar kotě." Zašeptal mi do vlasů a trochu se odtáhl. Pořádně si mě celou přehlídnul a ještě jednou se usmál. "Moc ti to sluší."

"Tobě taky." Zase jsem si sedla k baru a vzala si kabelku, abych mu udělala místo vedle mě. "Co si dáš?"

"To co vždycky."

Objednala jsem mu a spustila palbu otázek. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem se ptala, jak se měl a co dělal, jestli měl něco nového.

Rozkecal se, vykládal mi o úplně všem, nedal se zastavit a ani jsem se o to nesnažila. Bylo to hrozně fajn. Tiše jsem poslouchala, občas se usmála, občas zamračila, nebo něco poznamenala.

Pak jsme už jenom popíjeli, smáli se a později mě vytáhnul na parket, kde jsme blbli do rána. Byla to prča, protože Thomasovi bylo vždycky jedno, co si druzí myslí a já byla pod vlivem alkoholu.

Ráno mě vzbudila lahodná aroma kakaa a neodbytné sluneční paprsky. Už zase svítilo slunce. Nesouhlasně jsem se pokroutila a zamrkala do náhlého světla. Po okolí jsem se pořádně rozkoukala, až když si mé oči zvykly.

Ležela jsem v Thomasové posteli, na židli vedle se válela má bunda, taška trůnila na skřínce.

Tak úplně jsem si nepamatovala, co se dělo později. Měla jsem tam taková menší okýnka. Ale dopadla jsem dost dobře. Skončit v kamarádově posteli oblečená je… přijatelné. Když je ten kamarád gay, je to výhra.

Rychle jsem posbírala své věci, vlasy přehrábla rukama a přicupitala do malé kuchyňky.

"Krásné ráno, sluníčko." Popřál mi hned Thomas a já se jen chytla za hlavu. Ta bolest byla nesnesitelná a jeho úsměv akorát dráždil můj - už tak dost - pocuchaný žaludek.

Zamumlala jsem pozdrav a sedla si na místo, které mi ukazoval. Jeho přítel Max se na mně taky dobře bavil a já na ně neměla náladu, tak jsem mu jen kývla.

"Celkem jsem se divil, když jsem tě po noční našel v posteli." Prohodil Max jen tak a kousnul si do teplého pečiva, co leželo v košíku.

Usrkla jsem si kakaa a nevesele se na něj zašklebila. "Žárlils?"

"Jen dokud jsem nepoznal, že seš to ty." Zasmál se a šoupnul ke mně snídani. Radši jsem zavrtěla hlavou, pro případ, že by to nebylo zcela bezpečné a věnovala se jen barevnému hrnku.

Thomas mi ještě přinesl prášek na tu hlavu a pak jsem už jenom ležela s hlavou na stole. Jo, já vím, dost nezdvořilé, ale každý máme zlé dny. A tihle dva kluci taky.

"Maxíku?" Zamrmlala jsem asi po půl hodině.

"Copak?" Naklonil se blíž ke mně.

"Jsi moc utahaný?"

"Ehm… A proč?"

"Já jen, jestli bys mě svezl domů." Můj hlas měl takový ten zničený podtón, že by mi asi těžko říkal ne, ale stejně jsem to nedělala schválně.

"Jasně." Usmál se a šel si pro klíčky.

Oba jsme se rozloučili s Thomem a vypadli, protože já chtěla být co nejdřív doma a Max se musel jít prospat. Jasně, že jsem si mohla vzít taxíka, ale nějak mě víc lákalo pohodlné sedadlo chápavého člověka, než nějaká kraksna s chlápkem, který by se nenamáhal snížit hlas kvůli holce s opicí.

Před naším domem jsem mu ještě mockrát poděkovala, do náprsní kapsy nacpala nějaké prachy, protože i když poctivě dělal, nebyl zrovna milionář a než stačil něco namítnout, zalezla jsem dovnitř.

V koupelně jsem pak na sebe stříkala střídavě horkou a studenou vodu a zbytek soboty proležela před televizí.

Farbičkovo

Sat, 26 Mar 2011 18:46:19 +0100

S príchodom jari ďalšia zmena. A opäť s heslom: ´V jednoduchosti je krása!´ ;)

Mne sa páči. A Vám?

P.S.: Na kapitole sa pracuje. 0:)

4. Kapitola

Wed, 09 Feb 2011 19:40:34 +0100

Ďalšie kapitoly už v zálohe nemám a neviem, kedy sa k písaniu dostanem najbližšie, no posnažím sa.

A ďakujem za komentáre k tretej kapitole. Naozaj ma potešili :)

4. Kapitola

"Co takhle kino?" zeptala jsem se a mrkla na Zacha. Otočil hlavu od televize a pobaveně na mě kouknul. "Že bychom si šli hrát na lidi?"

Protočila jsem oči a znuděně kroutila hlavou. "Ale já jsem člověk," namítla jsem věcně a čekala, až ta informace dorazí až k němu.

Zamyšleně zíral do zdi a pak souhlasně přikývl. "Jo, to je fakt."

Nechtěla jsem se smát, takže jsem se musela opravdu přemáhat, ale povedlo se. "Jsi vůl," řekla jsem jenom a zvědavě na něj mrkla. "Tak co?"

"To beru." Ale nebyl to Zach, nýbrž Will, který právě sbíhal schodiště. Příjemně mě svou přítomností překvapil. "Tak fajn." Zvedla jsem se a mířila ke schodům.

"Mě se nikdo nezeptá?!" Zavolal rozzlobeně Zach, zatímco se hrabal z pohovky.

Zastavila jsem a otočila se k němu čelem. "Samozřejmě, že jo. Já se tě ptala a tys nenamítal. Problém je vyřešen." Vyběhla jsem schody a pak ještě jedny.

V pokoji jsem si vytáhla něco na sebe a vlasy stáhla do ohonu. Jen jsem si nějaké věci přehodila do tašky a urychleně se vrátila dolů. Kluci už byli taky oblečení a tak jsme rovnou vyrazili.

Nelíbilo se mi, že řídil Will, ale stejně bych si to s ním neměnila a už vůbec bych za volant nepouštěla Zacha. Musela jsem se, jen spokojit s neustálým bručením o tom, jak je rychlá jízda nezodpovědná a že auta poškozují životní prostředí. Poslouchali mě asi tak, jako vždy.

"Jsme tady!" zavolala jsem nakonec nadšeně, a co nejrychleji vystoupila. Společně jsme zamířili k vysoké budově, ale jak jsme kráčeli přes vstupní chodbu, téměř jsem skočila na malou chlupatou kouli. Kluci mě ale naštěstí chytli každý za jednu ruku a vytáhli do skoku. Ten pes vypadal docela vyděšeně, ale já na tom taky nebyla nejlíp. Každý den nelétám jenom tak vzduchem.

Podařilo se mi rychle vzchopit, ale ti dva mě ještě pořád drželi jako malou holčičku. Zalil mě stud, když jsme procházeli kolem lidí, kteří si nás pobaveně měřili. Tak jsem se to alespoň pokusila obrátit na srandu i pro mě a začala poskakovat jako naspeedovaná veverka. My jsme se nasmáli a ostatní ať jdou k čertu.

Will koupil tři vstupenky na nějaký fantazijní akční film, Zach pořídil pití a nachos a já seděla na schodech a čekala.

"Zachu," zabručela jsem nesouhlasně, když se vrátili. "Víš, že nesnáším pikantní omáčku." Nasupeně jsem hodila tácek do koše a šla si pro to sama. V pikantní omáčce jsou zbytečné kusy papriky a nevím čeho ještě. Krom toho je příliš vodová a celkově dost nechutní. Po něčem opravdu pálivém tam není ani stopy. Ale ta sýrová - to byla lahůdka.

"Jedny se sýrem." Usmála jsem se na obsluhu a jenom tak z nudy klepala nohou o zem.

"Tady to máte," zazubil se na mě chlápek s optimistickým obličejem a podal mi tác.

"Dík," mrkla jsem ještě na něj a nechala mu tam celkem slušné dýško.

Kluky jsem nikde neviděla, zřejmě se už stihli spakovat dovnitř. Pokrčila jsem rameny a šla za nimi. Docela mě namíchli, protože měli můj lístek a chlápek u dveří si ze mě dělal ještě pár minut legraci, než mě konečně pustil. Ha-ha. Já se nesmála.

Vykopla jsem Willa z jeho místa a sedla si mezi ty dva. Nemínila jsem poslouchat ty hádky, nebo blbé připomínky.

Když zhasli světla, pohodlně jsem se uvelebila do měkkého sedadla a potáhla si z brčka v pití. Spokojeně jsem sledovala začátek filmu, tiše jedla nachos a v duchu si připomínala, že mám pak Williama pochválit za dobrý výběr.

Byla to docela prča. Poutavé efekty, přijatelné obsazení, vtipné hlášky a schopný scénář. Jediné co mi na tom snad vadilo, byla autorova přehnaná touha po nadpřirozenu. A že ho já měla dost i v reálném světě.

Ten konec byl ale tak vtipný, že jsem se na tom smála ještě hodně dlouho po skončení. Byla jsem v tak dobré náladě, že mi ani nevadila ta šíleně dlouhá cesta domů. Zpívala jsem si s rádiem, každou chvíli zakrývala Willovi oči a smála se, když nadával, že nevidí na cestu. Nevím, co mě to popadlo, ale chovala jsem se maximálně nezodpovědně a bylo mi to jedno.

Já byla praštěná, Zach pobavený a William vypadal, že nás už má plný zuby. A o to víc mě to bavilo. Když jsem se Mayinou chybou nemohla bavit po svém, užila jsem si alespoň jinak. Docela mi to chybělo.

Ale stejně jsem musela další den do školy, takže jsem hned po příjezdu zalezla do koupelny a pak se hezky uložila. Ráno budu samou únavou přišpendlená k zemi.

A taky, že jsem měla pravdu. Nebýt Zacha, z postele se nevyhrabu do jedenácti. S velkou plechovkou energetického drinku a kruhy pod očima jsem si sedla do auta. Will se na mě celou cestu smál a pořád opakoval, že na žádný další noční výjezd už nepůjdu.

Ve škole jsem téměř všechny hodiny přespala a profesorům odvážně tvrdila, že jsem vzhůru a poslouchám. Will se už zase smál.

Na obědě jsem už, ale byla o něco svěžejší. Únava trochu opadla, já se smála na svět a s chutí se pustila do palačinek. Will jenom nevěřícně zíral, jak si chuť jídla vychutnávám a kroutil hlavou.

V náhlém popudu šílenosti jsem mu jeden kousek strčila do úst a on se zakuckal. Zasmála jsem se na tom, jak vykulil oči a začal kašlat na celou jídelnu.

Bylo to šílený. William Block - ten dokonalý syn z bohaté rodiny, ten co se nikdy nezapájel do jakýchkoli scén, ten co se vyhýbal všem spolužákům, ten s chováním nekompromisního aristokrata - se právě dusil uprostřed místnosti plné studentů. Všichni na něj nechápavě zírali, jen já jediná se smála na plné kolo a podávala mu vodu.

Rychle to vyplivl, mou nastavenou ruku se sklenicí ignoroval a hrábl po svých věcech. Tiše jsem se chechtala a on se snažil o káravý pohled a naštvaný obličej. Ale já stejně viděla ty jiskřičky pobavení.

Mávla jsem mu, protože už musel na hodinu a já šla odnést tác.

I po tak nudné hodině jaká pak následovala, jsem se pořád pobaveně culila a za nic na světě nemohla - a vlastně ani nechtěla - přestat. Williama po odchodu ze školy stejně přestalo bavit předstírat uraženého a smál se mému vtipu se mnou. Bylo to divný, ale dnes se výjimečně nechoval jako bručoun. A já se to rozhodla plně využít.

Hned po škole jsem mu oznámila, že jdeme plavat a má sebou hodit, protože nechci přijet zase až v noci. Překvapivě nenamítal. Už za půl hodiny jsme vyrazili do nedalekého města.

I když je pravda, že jsem viděla desítky lepších aquaparků, tenhle byl taky fajn. Saunu měli jednu, bazén k plavání byl úplně vzadu a zbylé dva dosahovaly termální teploty.

Tak jo… Slovo ´fajn´ bylo, v tomhle případe malinko přeceňované, ale stejně jsem to nechala být.

Chtěla jsem si vydechnout, jaké je tam ticho, ale najednou se ozval bojovný výkřik a já se otočila.

Vodní skluzavka byla plná malých špuntů, ječících po sobě nadávky, které by se ve školce rozhodně učit neměli. Jenom jsem nad tím kroutila hlavou a tiše se smála. Byli docela roztomilí. Takoví malí ďáblici z pekel.

Odvrátila jsem se od nich a začala se dost nápadně rozhlížet po Willovi. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem toho za pár sekund nechala a radši složila své věci na volné lehátko. Učebnici literatury jsem se si vzala jenom do počtu, tady jsem opravdu nemínila ztrácet čas učením.

Zula jsem si černé žabky a vykročila k nejvzdálenějšímu bazénu. Byl úplně prázdný, vypadalo to docela slibně.

Kráčela jsem po jeho kraji a zrovna si stahovala vlasy do klubíčka, abych je pak nemusela sušit, když na mě někdo skočil a oba jsme přistáli v bazénu. Rozhazovala jsem rukama, kopala a všemožně se snažila vyplavat nad hladinu. Kašlala jsem, plivala vodu a přetírala si oči. "Co to, sakra!" Nadávala jsem a pořád se snažila dostat chlórovou vodu ze svého hrdla. "Wille!" Můj hlas byl slabý a chraplavý. Moc jsem toho nenakřičela, spíš jsem kašlala slova a zhluboka dýchala.

Ale William vypadal docela pobaveně. Vesele se na mě šklebil a cákal vodu kolem. Jemu to možná přišlo vtipné, zato já měla co dělat abych po něm neskočila. A opravdu to nebylo dokonale vypracovaným hrudníkem nebo roztomilým mokrým hnízdem na hlavě. A ta voda, co mu v potůčcích stékala po těle, ho dělala prostě… Jo! Jsem na něho naštvaná!

Prudce jsem pokroutila hlavou a uraženě si složila ruce. "Malý dítě," zavrčela jsem jenom a odplavala na opačný konec bazénu.

Zaplavala jsem si sto dvacet metrů a při poslední délce se téměř utopila, protože ve vodě ještě pořád neumím správně dýchat. Malinko se mi točila hlava, ale to přestalo, a když jsem se cítila opravdu fit, dopřála jsem si pár tichých minut ve finské sauně.

Cítila jsem se jako v ráji. Bylo mi opravdu perfektně a já byla dokonale klidná. Myslím, že bych tam dokázala i usnout kdyby nebylo toho vedra a příšerného sucha.

Vylezla jsem, až když jsem to už opravdu nezvládala. A závrať byla zpátky. Na okamžik jsem se opřela o chladivou zeď a když se semnou svět přestal točit, dopřála jsem si ledovou sprchu.

Pak už mi bylo zase líp, tak jsem si sedla k Willovi do jednoho z těch termálních bazénů. Složila jsem si nohy do tureckého sedu a s hlavou na jeho rameni pomalu usínala.

"Nějaká utahaná." Poznamenal škodolibě, ale když jsem nijak nereagovala, malinko se napnul a vyhledal mou ruku. Propletl naše prsty a v hlase jsem mu najednou slyšela starost. "Je ti dobře?"

Jen jsem kývla hlavou, jakože jo, ale když mě nepustil, ale místo toho mi slabě zmáčknul ruku, přinutila jsem se k ospalé odpovědi.

"Jen jsem v té sauně byla o trošičku déle, než je zdrávo."

Povolil stisk ruky a pak ji pustil úplně. Stoprocentně jsem věděla, že se pousmál a kývnul hlavou. Na spánku jsem pocítila dotek jeho rtů, pohladil mě po hlavě a mně to připomnělo hlazení domácích mazlíčků.

Ušklíbla jsem se nad tou představou a tiše si povzdechla.

Clef

Sun, 30 Jan 2011 17:43:39 +0100

Opäť niečo nové. Vážne som mala potrebu to tu trošku pomeniť. Viem, že to ani teraz nie je nič svetoborné, no mne sa to celkom páči a som spokojná. A na moju chabú obranu, nemám v notebooku photoshop.

Minúty pred príchodom

Mon, 17 Jan 2011 20:13:46 +0100

Priznám sa, že som to nemala veľmi chuť zverejniť, ale napokon som usúdila, že je to môj blog, moje články a hlavne, moje myšlienky. A ako som už písala... Tu som slobodná! Tak prečo nerozprestrieť krídla? :))

P.S.: Ospravedlňujem sa za tie odstavce, ale neviem s tým nič urobiť.

Minúty pred príchodom

Tak opäť sama.

No hej, rodičia sú o poschodie nižšie. Sledujú hlúpe relácie s originálnou témou Nový rok a ja sa k nim predsa môžem kedykoľvek pridať, hlúpo sa usmievať a tváriť sa, že mi absolútne nič nie je.

Ak si predstavím pôvodný plán novoročnej oslavy, je mi do plaču. Brodiť sa vysokým snehom, smiať sa s priateľmi, ktorých vidím len párkrát do roka a s rodinkou si pripiť šampanským, ktoré veľmi nemusím, ale raz do roka? Prečo nie?

Bolo by fajn, poriadne si to užiť. Byť s toľkými ľuďmi vôkol seba (celkom spontánne by som ignorovala, že na mňa drvivá väčšina z nich zabudne len čo sa otočím), vypustiť nepríjemné myšlienky, zhodiť z pliec sklamanie a len si užívať.

Utriem si slzy stekajúce po tvári. Určite mám príšerne červené oči, ktoré mi vždy pokazia imidž študentky a ja vyzerám len ako slabé decko.

A čo? Dnes už aj tak nikam nepôjdem. Budem sedieť zavretá vo svojej izbe, sklesnutá a nahnevaná budem bojovať s pocitom samoty, utierať si tie nemožné slzy a stále naivne dúfať, že sa zjaví niekto, kto sa nado mnou zľutuje a obetuje mi aspoň pár minút svojho drahocenného času. Len tak, aby som sa necítila úplne odkopnutá, nech mám aspoň na okamih pocit, že niekto túži (vážne som len trochu naivná) po mojej prítomnosti.

Inak... nikto neprichádza. Nikto nevolá, nikto nepíše. Ľuďom, ktorým som sľubovala, že určite prídem zjavne nechýbam. Nezaujíma ich, prečo som sa neobjavila, prečo som ešte stále vzdialená dlhých štyristopäťdesiat kilometrov na západ. Nespýtajú sa, prečo s nimi neoslavujem a ja som odrazu pevne rozhodnutá nepripomínať im svoju maličkosť blahoželaním. Mne bude stále nanič, tak načo plytvať energiou, keď to v nich nevyvolá ani ten najmenší pocit viny?

Dopijem už studený čaj, zoberiem ďalšiu dávku Septolete plus a vypnem rádio. Vysielanie začína byť otravné, vyčerpáva ma už len počúvanie tých hlúpostí. Aj keď ticho, ktoré nasleduje žiadna výhra nie je.

Opäť na mňa doráža ten nechutný pocit samoty. Fakt, že nie som dobrá ani pre najlepšiu kamarátku (ako sa rada označuje) mi na nálade tiež nepomáha.

Začínam nenávidieť blok v mojej hlave, ktorý mi nedovolil ísť s bratom a zabaviť sa. Práve teraz som mohla postávať so skupinkou skvelých ľudí, tváriť sa, že popíjam domácu pálenku a žartovať. Mohol ma čakať ten úžasný, (facebook-om) sľubovaný novoročný bozk (a verte, že by mi bolo úplne jedno, že to nemá trvalejšiu dohru v podobe niekoľko mesačného vzťahu alebo len pár dňového chodenia).

Dokonale premyslené, Jani. Odmietaš niekam ísť kvôli paranoidnému podozreniu, že by si im tam vadila a nakoniec...

Nakoniec skončím sama, uvedomujúc si ako nízko som musela klesnúť, keď sa v mojom okolí nenájde jediný človek, ktorý by mi zdvihol náladu.

Dofrasa! Nechcem nový rok! So všetkými tými predsavzatiami, ktoré nikto nesplní, opitými ľuďmi a hlúpymi porekadlami. Nechcem pokračovanie s novou jednotkou, ak ho mám začať takto.

Och nie! Proste nie! Nie, nie a nie! Rok 2011 proste nebude dobrý!

3. Kapitola

Sun, 02 Jan 2011 13:44:33 +0100

Oneskorene (a o dosť), ale predsa, Vám do Nového roka prajem len to najlepšie. :)) A ako ospravedlnenie za ignoráciu tu máte novú kapitolu. Dúfam, že sa Vám bude páčiť.

Jeanne

3. Kapitola

Ten zápas jsem nakonec koukala s nimi, a i když bych to opravdu nečekala, sobotu jsem završila, jak v duševním, tak ve fyzickém zdraví. Neděle byla sice o něco náročnější, hlavně co se týče mé přípravy do školy, ale přežila jsem.

Teď jsem se, ale hrabala z postele a neochotně vlekla své tělo do nižšího patra. Potřebovala jsem koupelnu, ale ještě předtím jsem plánovala najít a vypnout můj druhý budík.

Jak se to povídá? My o vlku a vlk za humny? Zach mi vlítnul hned naproti, v ruce svíral plastový klavírek pro batolata a vesele ťukal do barevných tlačítek. Celým domem se rozléhaly nahrané zvuky zvířat a taky dětské průpovídky.

Nakrčila jsem obočí, jak mi ten hluk vadil a zlobně zírala na mého smějícího se bráchu. Myslím, že ho pohled na mě po ránu bavil.

Hlasitě jsem zívla a urychleně zalezla do koupelny. Mrkla jsem na zápěstní hodinky a kývajíc hlavou do stran nahlas odpočítávala. "Tři, dva, jedna á… Konec!" Jak jsem to dořekla, rámus utichnul a domem se rozlehlo to božské ticho. Úlevou jsem si vydechla a konečně se pustila do ranní hygieny.

Vypadala jsem docela blbě. Měla jsem rozcuchané vlasy, místo očí jen úzké štěrbiny a popraskané rty. S tichým povzdechem jsem se pustila do zlidšťování. Na tvář jsem si nanesla denní krém, kukadla zvětšila černou tužkou, ústa přejela melounovým balzámem. Vlasy jsem si sčesala do culíku a vybodla se na jejich úpravu.

Po opravdu horké sprše jsem se v mém oblíbeném županu vydala zpět do pokoje. Cestou jsem nikoho nepotkala a nahoře si pustila nějaké písničky. Zběžně jsem mrkla na hodinky a trochu si pospíšila, ať nejedeme pozdě. Opravdu rychle jsem na sebe navlíkla seprané džíny, delší tílko, károvaný šál a mikinu. Co nejrychleji jsem si přeházela knihy ze šuplíku do baťohu a už běžela dolů.

William čekal v obýváku a s úsměvem mě sledoval. Na obě tváře jsem mu vtiskla polibek a vřítila se do kuchyně. Nalila jsem do sebe hrnek pomerančového džusu a z poličky nad umývadlem sebrala balíček kukuřičných chlebíčků s příchutí bylinek.

Will už zřejmě čekal v autě, tak jsem si ve vstupní hale jenom nazula tenisky a vyběhla za ním. Trpělivě seděl v černém Mini Coopru a houpal hlavou v rytmu písničky. Skočila jsem na sedadlo spolujezdce, zapnula si pás a rozbalila si svou snídani.

Dělala jsem, že nevidím jeho pobavené šklebení a vytáhla sešit z matiky. Hodilo by se na to alespoň kouknout, protože jinak budu mít z písemky nedostatečnou.

Klepala jsem tužkou o papír, četla si zadání příkladu a dělala druhý hlas autorádiu. Snažila jsem se nekoukat na tachometr, protože mi to ráno opravdu trvalo a William musel šlápnout na plyn. Jemu to problém nedělalo, ale mně docela jo. Neměla jsem ráda rychlou jízdu. Vlastně jsem neměla ráda jízdu autem vůbec.

Najednou jsme zastavili a já mrkla nahoru. Byly jsme před školou a tak jsem rychle shrábla své věci a spěchala za Willem. Hezky mě čekal opřený o auto, na tváři měl pořád ten klidný výraz, i když jsme už možná měli zpoždění. Vždycky mě udivovalo, s jakým klidem dokázal žít. Já oproti němu připomínala netrpělivé dítě.

Když jsem k němu přispěchala, vzal mě kolem ramen a pomalým krokem vykročil ke škole. Působilo to, jako bychom měli fůru času, jenomže na parkovišti už nikdo nebyl a já to prostě nedokázala ignorovat. Ne že bych se do té školy těšila. Jenom se pak pozdní příchod blbě vysvětluje.

Přešli jsme přes vrátnici, paní za pultem se na nás špatně podívala, ale my ji měli v paži a pokračovali dál. Profesorce jsme namluvili, že byla na silnici zácpa a posadili se. Měli jsme společnou lavici, což bylo opravdu skvělý, protože jsem věděla správné odpovědi, i když jsem nedávala docela pozor. A taky jsme spolu o obzvlášť nudných hodinách hrávali piškvorky.

Zapsala jsem si poznámky, doučila se matiku a třikrát porazila Williama. Věděla jsem, že mě prostě nechává vyhrát, ale i přesto mi to udělalo radost.

Po hodině jsme pak zamířili k našim skříňkám, já se rozloučila a s knihami se odebrala na matiku. Měla jsem z ní opravdu dobrý pocit, dokonce bych z toho mohla mít i Áčko.

Další den byl stejný, jenom jsem pro změnu psala ze španělštiny. Ta už tak dobře nevypadala, ale taky jsem tam neměla tak špatný známky, aby mě to opravdu trápilo.

Po tělocviku jsem zamířila do jídelny, a když jsem Willa nikde neviděla, stoupla jsem si do řady na jídlo. Asi se někde zdržel. Nebo jsme jenom my skončili dřív. Sama pro sebe jsem pokrčila rameny a přistoupila blíž. Naskytnul se mi pohled na dnešní jídelníček a já mohla s určitostí říct, že to není nic moc. Udělala jsem další krok a v duchu klela na tu ohromnou rychlost pohybu.

Už jsem se na to chtěla vykašlat, ale pak se mi pár studených rukou ovinul kolem pasu. Na chvíli jsem ztuhla překvapením a mírně natočila hlavu do strany.

Will stál hned za mnou a zarytě mi zíral na krk. Prošel mnou mírný záchvěv strachu, čeho si, ale William okamžitě všimnul a kouknul mi do očí. Byly krásně zlatohnědé a tak jsem se radši sebrala. Jeho úsměv mě upokojil ještě víc. Vím, že to k němu nebylo moc férové, ale na ten malý okamžik jsem se opravdu bála.

Opětovala jsem mu trochu nesmělý úsměv, ale ještě pořád nechápala, protože mě ještě pořád majetnicky držel kolem pasu. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale on jakoby to tušil a jenom nepatrně zakroutil hlavou. Posunul mě dál, zdržovali jsme frontu a někomu za námi se to pomalu přestávalo líbit. Na tác mi sebral nějaké jídlo, pro sebe jenom láhev minerálky a táhnul mě pryč.

Téměř jsme se srazili s jedním spolužákem. Zatřásla jsem se, jak mě propálil pohledem a podvědomě a zcela spontánně se přitáhla blíž k Willovi. Cord na mě koukal jako bych mu snad snědla kočku. Pomalu mi začínalo docházet, co tím William na začátku sledoval.

Thomas Cord byl otravný fracek, který mě uháněl, kdy se dalo. Pořád chtěl něco řešit, mé odmítání ignoroval a zjevně nechápal, co znamená dát si zpátečku. Bylo to trapný a taky dost divný. Nikdo jiný se semnou nebavil. Jen on pořád dolézal jako otravná moucha. Byl to ten největší vůl z celé téhle školské zoologické.

William semnou jemně zacloumal, jak jsem se zapomněla hýbat. Přidala jsem do kroku a po nikom se už ani neohlídla. Lezli mi krkem, už teď jsem cítila ty pohledy a ani jsem nemusela mít Willův sluch, abych věděla, o čem se baví.

"Dík." Špitla jsem, když jsme si sedli k malému stolku v rohu jídelny. Brácha na mě kouknul, jakože to nic není a otevřel si pití. Nechala jsem to být a radši začala jíst.

Stejně mi to dlouho nevydrželo. Brambory byly syrové, maso chutnalo jako obalené v gumě, v salátě se míchaly nezdravé barvy. Když jsem to odložila, Will na mě špatně kouknul. Opět jsem to ignorovala, sebrala tác i se zbytky a odnesla ho.

Byla jsem opravdu ráda, že na odpolední vyučování nemusím. To všechno mě nudilo - monotónní hlasy učitelů, bláboly v učebnicích, bože, a ti spolužáci. Člověk by při tom minimálně usnul.

Dnes nám, ale naštěstí odpadla občanka a z kroužku jsem se taky vyvlekla. Čekala mě už jenom cesta domů s tím šílencem a prázdný dům. Darrel odjíždí pracovně na týden někam pryč a Zach s Mayou chtěli do autosalonu. Jak znám Mayu, koupí si zase nějaké pekelně drahé auto, ve kterém se projede maximálně dvakrát a další tři dny bude kupovat hadry a lodičky. Neřeším. Connie jede s Darrelem, prý si užijí luxusní wellness služby. To mi je hezká služební cesta. To taky neřeším.

Co se Willa týče, zavře se v pokoji a svou zlost na celý svět si vytluče na nových bicích. On nebyl nervák, který na každého řve. A i když se dal rozčílit velice rychle, také byl skvělý herec. Hněv si vybíjel muzikou nebo lovem. Do dalšího rána budu mít od něho klid.

Spokojeně jsem usedla na místo spolujezdce a už automaticky si zapnula pás.

"Co se tak šklebíš?" houknul po mě přes basy rádia a zubil se taky.

Zvedla jsem ruce v obranném gestu. "No tak mám dobrou náladu, žaluj mě."

"Ty toho naděláš." Zamrmlal znuděně a pak už vůbec nemluvil. Bylo mi to fuk.

Doma mě, ale čekalo docela nepříjemné překvápko. Zach se znuděně válel na gauči a koukal na televizi.

"Neměli byste už být pryč?" zeptala jsem se zmateně mezi dveřmi. Začínalo se to kazit. Všechno.

"Kdybych tě neznal, myslel bych si, že nás tady nechceš." Protáhnul nabručeně, ale alespoň se po mně kouknul. Můj výraz ho zřejmě nepotěšil, protože nasadil ublížený obličej. Já pozvedla obočí, v jeho očích zajiskřil strach. Byl skvělý herec, ale já vždycky vyhrála.

Dál jsem držela lhostejný obličej a on to opravdu konečně vzdal.

"Ježíš, tak promiň. Ale omlouvat by se stejně měla Maya. Prý otevřeli nové obchody a ona tam musela jet." Nevěřícně kroutil hlavou, jakoby tomu nemohl uvěřit.

"Chudáčku můj," zasténala jsem a vykročila k němu. Objala jsem ho ze zadu kolem krku a chtěla jít do pokoje, no on mě strhl k sobě a já přistála na obrovském polštáři. Začali jsme se smát, ale dál se prali. Tedy, já se prala, Zach se jenom bránil, prý aby mi náhodou neublížil.

Mezi tím vším se Will zašil k sobě. Jemu přijdou takovéhle věci dětinské. Je dost divné, že to tvrdí zrovna on, ale my se to už naučili ignorovat. A dál jsme se rvali, tentokrát o dálkové od televize.

Zach se chtěl zase koukat na sport. Já chtěla vidět nové části šmoulů. No co, já se za to nestydím. Stejně jsem ještě dítě, tak co je komu do toho?

Jó! Já vyhrála! I když to byla celkem fuška…

"Nemůžu pochopit, co tě na tom baví. Vždyť jsou malí a ještě k tomu modří." Kýval hlavou, jakoby to snad bylo jasný.

"Já zase nechápu tvé nadšení ze čtyřech různobarevných mimozemšťanů s anténkami, na které nechytí ani MTV-čko."

"Ale vždyť o to jde! Oni jsou barevní. Jsou originální. A divila by ses, co všechno chytnou!"

Převrátila jsem očima nad tou blbostí a radši se věnovala té televizi.

Šťastné a veselé!

Thu, 23 Dec 2010 21:02:03 +0100

Ahojte!

Konečne som sa trochu zorientovala v čase a s myšlienkou: Zajtra sú Vianoce! si spomenula aj na Vás :)). Aj keď absolútne netuším, čo okrem klasických (opotrebovaných) fráz napísať, musela som sa ozvať, pretože (ako ste si všimli) neblogujem. Teda... snažím sa pobehať Vaše stránky a komentovať poviedky, ale moje pisateľské schopnosti sú práve (ešte stále) na nule a hoci mám v zálohe pár "jednodielnych preludov", nie je to žiadna sláva. Ale verím, že Vy ste si už zvykli :) (príde mi to trápne a sebecké, no nemôžem nedodať: Aj tak nemáte na výber.)

(celý článok ↓) ;)

Prianie Vám, samozrejme, píšem už dnes, pretože zajtra budem upratovať posledné temné miesta, pomáhať mamke variť, baliť darčeky, zdobiť s bráškom stromček, hromadne posielať SMS alebo sa budem proste len vrcholne znudená unavene plaziť po dome a premýšľať nad nesmrteľnosťou chrústa či tajomstvom Rudolfovho svietiaceho nosa (aj tak tajne dúfam, že budem môcť na okamih zakotviť ku klasickým vianočným rozprávkam).

Inu... aj u Vás to vyzerá tak... divne? Náš dom sa zmenil na "cvok house" a ja sa už nemôžem dočkať, kedy to skončí. Oco chodí už asi týždeň z roboty podráždený, čo je fakt na nevydržanie, pretože normálne býva plný optimizmu a humoru. Mamka stále niečo robí (stále nechápem "čo" a "načo to robí"). A ja som malinko pozadu časom a tak ma každú chvíľu ohuruje, že je už 23. december (katastrofa :( ), aspoň, že darčeky sú kúpené :)).

No, ale ja by som už konečne mohla ísť umyť chodbu a schody (banda chalanov, topiaci sa sneh + cool blato a neprítomná potreba vyzúvať sa či si aspoň utrieť topánky do rohožky).

A tak (konečne) prechádzam k hlavnej téme článku.

Prajem Vám krásne Vianoce plné zdravia, šťastia, lásky, pokoja, rodiny, priateľov a darčekov.

Užite ich v dobrej nálade. Pozor na rybie kosti, horiace sviečky a poľadovicu na cestách (len joke :)) slniečku zdar).

Takže.... Hojkyyyyy! Vaša Jeanne :))

19.10.´10

Mon, 06 Dec 2010 20:07:36 +0100

Och, niečo som pre Vás našla. Samozrejme, netuším či sa Vám to bude páčiť alebo si len odfrknete a zameriate sa na niečo iné. Každopádne je to v rubrike Svet z mojej perspektívy a tak sa nebudem za nič ospravedlňovať. Je to od srdca, z horších čias, ale je v tom kus mňa (ako inak :D).

Názov to, bohužiaľ, nemá (zatiaľ), ale ak ma niečo napadne, určite to opravím (vážne nerada niečo pomenúvam nasilu). Dúfam, že si dovtedy vystačíte s dátumom zápisu do môjho ´súkromného´ Diary (nie, nepíšem si klasický denníček... toto je o niečom inom).

Prajem príjemné čítanie, Jeanne.

19.10.2010

Priateľ vás môže tisíckrát rozosmiať, stokrát uraziť, desaťkrát zosmiešniť. No stačí, ak len raz zradí a všetko sa nenávratne zmení.

Ráno sa usmiať na svet, pod náporom dobrej nálady takmer vtancovať do kúpeľne so silnou potrebou spievať.

Život je krásny, tak čo môže pokaziť cesta do školy? Len nahodiť pekné vecičky, párkrát zamrkať farebnými mihalnicami do zrkadla a ranná prechádzka sa začína.

Zima nie je váš problém, nadutých jedincov treba prehliadať a blahodarný pocit eufórie vám nepokazí ani flegmatický ignorant.

Lenže potom sa znova ozve zlé tušenie, pocit čo neveští nič dobré.

A príde rana. Srdce bijúce mladou láskou na okamih zastaví. Rozbehne sa šialenou rýchlosťou, akoby chcelo vyskočiť a ponáhľať sa za strojcom toho nešťastia. Chce ho dobehnúť a spýtať sa prečo vlastne.

No to nejde.

A tak sa len opäť sklamane zastaví, občas udrie.

Miesto úsmevu len prázdna grimasa. Miesto hrejivého šťastia, pochmúrna samota.

Bolesť, zlosť, všetko sa zlieva do temného potoka sĺz prelievajúceho sa vedomím.

Láska uhasína, a hoci malý plameň stále horí, kyslík sa míňa.

Oporný stĺp čo vždy stál na rázcestí odrazu chýba. Už žiadny priateľ, len ten bezcharakterný ignorant.

Rána sú odrazu dusné, myšlienky ťažké a nám neostáva nič. Nikto.

Tí čo sľubovali vernosť zradia. Tí čo prehlasovali nerozlučnosť odchádzajú.

Už nie je nikto, kto by vám povedal ako mu je ľúto. Nie je nikto, kto by zdvihol čo popadalo. Nik kto by vrátil čo tak veľmi bolí.

A tak je tu opäť smiech, hoci srdce roní slzy, predstieranie, že nič nebolí. Je späť pocit prázdna, hlúpa hra a pretvárka.

Vracia sa výraz, akoby duša bola úplná. Telo poslúcha, rozum velí. Každý ma na háku, nik sa nezaoberá. Chyby čo nemal by herec mať už žiaden priateľ neodsúdi.

Ráno vstať, spraviť zo seba hlúpeho človeka. Automaticky kráčať, po pamäti sa smiať.

A potom prísť domov, odhodiť masku. Potom, keď predstierať už nie ste nútený. Potom si uvedomíte, že ste len vy. Jediný hráč na hracom poli.

Možno plačete a možno len tak smútite. Možno sa snažíte pochopiť kam zmizli tie časy, keď priateľov bolo ako vločiek v snehovej guli.

A možno len čakáte a nič sa nemení.

19. október 2010

6.12.´10 obkec? tak asi nie...

Mon, 06 Dec 2010 19:48:19 +0100

Že.... Santa!

Nie, nie. Žiadny Santa (ja to viem!). To len môj profák akosi.... hm... povedzme, že nepobral dnešný dátum :)) (ale niéééé..... aj napriek tomu preklepu je s ním fakt haluz ;) ale to je už o inom...)

Teraz malinko k veci. Alebo aspoň od začiatku :).

Takže tu máme Mikuláša. A ja by som Vám strašne rada poslala kopééééc sladkostí. No... akosi nevydalo... O:-)

Ale aspoň sa s Vami podelím o nejaké tie novinky.... No, keď sa nad tým zamyslím, tak som aj zabudla, čom som chcela. :D

Nevadí.

Ale aj tak radšej skončím. Som fakt blbá, no aspoň som sa ozvala :))

Prajem Vám pekný zvyšok dňa (inu, už som si spomenula... chcela som sa pochváliť ako som celý deň behala po škole s Mikulášskou čiapkou :D a všetci sa na mne, samozrejme, zabávali... trapas, mno... bola zábava!)

Koaly :(

Mon, 08 Nov 2010 20:43:16 +0100

Chápete to?!!!

Koaly!!!

Snažím sa prestať s hrešením, ale toto....

Ch*j!

Vystrielal koaly!!!! Medvedíky, ktoré nikomu nič nepsravili!!!!

Zabil maminu!!!!

A malá má v sebe ešte stále 8 guliek!!!

A je to ch*j!

A magor!

Neľútostný kk*!

Absolútny imbecil bez pudu ich-záchovy!

Vrah zvierat!

Nemilosrdný ignorant!

A ja ani neviem kto to je!!! :( Hovorte si čo chcete, dva roky je malý trest! :´(

Chris

Sun, 07 Nov 2010 17:55:24 +0100

myprivateworld.blog.cz